Arnold Schönberg

13/10/1874 Vídeň, 13/07/1951 Los Angeles  

„Skutečné umění není pro všechny. Pokud je pro všechny, pak to není umění.“
Arnold Schönberg

Společně se svými žáky Albanem Bergem (1885–1935) a Antonem Webernem (1883–1945) je dnes považován za hlavního představitele tzv. Druhé vídeňské školy, jež se od pozdně romantických začátků přes atonální, expresionistické období propracovala k nalezení nové kompoziční techniky – dvanáctitónového systému, dnes známého pod názvem dodekafonie.

Biografie

Arnold Schönberg se narodil ve Vídni do rodiny drobného obchodníka. Matka Pauline pocházela z Prahy, otec Samuel z městečka Szécsény z dnešního maďarsko-slovenského pomezí. V osmi letech začal hrát na housle a záhy se pokusil i o první kompozice. Jeho rané skladby jsou úzce spojeny s nástroji, které důvěrně znal či postupem let objevoval: od houslí přes violu a violoncello až po smyčcový kvartet. V oblasti kompozice byl až do doby rané dospělosti absolutním samoukem. Po smrti otce na Silvestra roku 1890 dokonce pět let pracoval v soukromé bance Werner & Co., aby pomohl rodině z finanční tísně. Zdokonaloval se studiem partitur mistrů 18. a 19. století, z nichž ho inspirovala zejména hudba Johannese Brahmse (1833–1897) a Richarda Wagnera (1813–1883). O skladatelských začátcích Arnolda Schönberga skvěle vypovídá jeho poznámka z roku 1949: „Meyerův Grosses Konversations-Lexikon (encyklopedie, kterou jsme koupili na splátky) se konečně dostala k toužebně očekávanému písmenu S, což mi umožnilo naučit se pod heslem ‚Sonáta‘, jak by měla být vystavěna první věta smyčcového kvartetu.“ V polovině 90. let potkal tři důležité osoby svého života: novináře a hudebního kritika Davida Josefa Bacha (1874–1947), houslistu, lékaře a uznávaného astrologa Oskara Adlera (1875–1955), díky němuž se začal učit hrát na violoncello, okusil hru ve smyčcovém kvartetu a začal pro toto uskupení komponovat (Schönbergovým prvním veřejně uvedeným dílem byl Smyčcový kvartet D dur z roku 1897), a dirigenta a skladatele Alexandra Zemlinského (1871–1942). Zemlinsky se stal jeho v podstatě jediným profesionálním učitelem skladby a později také švagrem, když se Schönberg roku 1901 oženil s jeho sestrou Mathildou. Ve stejném roce zahájil na přímluvu Richarda Strausse (1864–1949) své první pedagogické působení na Sternově konzervatoři v Berlíně a na čas hudebně vedl první německý kabaret Überbrettl Ernsta von Wolzogena, pro který mimo jiné zkomponoval mnoho kabaretních songů. V roce 1903 se vrátil do Vídně, kde se o rok později stali jeho soukromými žáky Alban Berg a Anton Webern.

Začátek kariéry
Své první přelomové a dnes také asi nejhranější dílo – smyčcový sextet Zjasněná noc op. 4 (Verklärte Nacht), inspirovaný stejnojmennou básní Richarda Dehmela (1863–1920) ze sbírky Žena a svět (Weib und Welt, 1896) – složil Schönberg v roce 1899. Erotický, symbolistický, dekadentní ráz Dehmelových veršů měl na jeho tvorbu zásadní vliv i v následujících letech. „To ony mě poprvé přiměly k tomu, hledat v lyrice nový tón,“ svěřil se Dehmelovi v jednom z dopisů. Vrcholným dílem prvního, postromantického období jsou symfonická báseň Pelléas a Melisanda op. 5 z let 1902–1903 a Smyčcový kvartet č. 1 d moll op. 7 z roku 1904. Tvůrčí etapu vyrůstající z kořenů pozdního romantismu definitivně uzavřel v roce 1906 Komorní symfonií pro 15 nástrojů, dílem, jehož si evidentně velmi cenil, neboť jej v následujícím půlstoletí ještě dvakrát přepracoval a upravil také pro velký orchestr či klavír na čtyři ruce a dochoval se i fragment verze pro klavírní kvinteto. „Toto dílo je skutečným zlomovým bodem v mém vývoji […], poslední skladbou mého prvního období, jež existuje v jedné jediné prokomponované větě,“ vzpomínal na něj Schönberg o několik desetiletí později. Jeho tvorba však poté nezadržitelně směřovala k expresionismu.

Leopold Stokowski diriguje Schönbergovu Zjasněnou noc op. 4. (nahrávka z roku 1956, Symphonica Orchestra)

Cesta ke svobodě výrazu
Expresionismus se zrodil z akcentu na tvůrcův autentický, vnějšími pravidly a konvencemi netlumený výraz a ze zájmu o témata obsahově do té doby opomíjená, nebo dokonce tabuizovaná. Tento umělecký směr počátku 20. století se prosadil nejen v hudbě, ale i v ostatních uměleckých oblastech – ve výtvarném umění, literatuře či divadle. Prvním dílem, ve kterém se Schönbergovi dle jeho slov podařilo přiblížit k tomuto estetickému ideálu, byl písňový cyklus 15 básní z Knihy visutých zahrad Stefana Georga op. 15 pro hlas a klavír napsaný mezi léty 1907 a 1909. „Nyní, kdy jsem se jednou provždy vydal touto cestou, vím, že jsem prolomil všechna předchozí estetická omezení,“ poznamenal si v roce 1910. V roce 1909 vznikla jeho atonální, „psychoanalytická“ operní jednoaktovka Očekávání op. 17 (Erwartung) na text Marie Pappenheim (1882–1966), ve které na ploše třiceti minut vyjádřil jednu jedinou vteřinu maximálního duševního vypětí člověka. Asi nejznámější skladbou tohoto období je však Pierrot lunaire op. 21 z roku 1912 na verše belgického symbolisty Alberta Girauda (1860–1929). Schönberg zde namísto zpěvu uplatňuje techniku tzv. Sprechstimme (mluvícího hlasu), kdy recitátor zachovává předepsaný rytmus, tóny ale intonuje pouze přibližně se snahou o emotivně vyhrocený a zároveň bezprostřední výraz. „Cítím, že jsem se definitivně vydal vstříc novému způsobu vyjádření, kdy se zvuk stává okamžitým, naturalistickým odrazem citového nitra člověka,“ zapsal si Schönberg v roce vzniku tohoto díla. V téže době se vedle aktivity hudební vyjádřil expresionisticky také prostřednictvím výtvarného umění – na pozvání svého přítele malíře Vasilije Kandinského (1866–1944) vystavuje v roce 1911 několik svých maleb na první výstavě expresionistické umělecké skupiny Modrý jezdec (Der Blaue Reiter) v Mnichově. V neposlední řadě pak svým způsobem završil i první desetiletí své pedagogické činnosti. Přestože se jeho vlastní hudba pohybovala již mimo tradiční harmonické struktury, sepsal v roce 1910 Nauku o harmonii (Harmonielehre), která dodnes platí za jednu z nejvlivnějších příruček ve svém oboru.

Pierrot lunaire op. 21 v provedení Ensemblu Intercontemporain pod vedením Pierra Bouleze (2004, Theater an den Wien).

Osobní život
Na přelomu století procházel Schönberg nejen bouřlivým vývojem uměleckým, ale i četnými zvraty v osobním životě. V roce 1898 se vzdal židovské víry a přestoupil k protestantantismu, patrně více z obecně kulturních a bezpečnostních důvodů než z ryze náboženského přesvědčení. Ostatně v roce 1933, kdy byl po nástupu nacismu donucen kvůli svému židovskému původu emigrovat, přijal v Paříži judaismus jako své vyznání zpět. Svědkem se mu stal malíř Marc Chagall (1887–1985). Schönberg si tehdy zapsal: „Nyní se nazývám Židem s hrdostí, ale dobře vím, jak skutečně těžké je jím být.“ Vraťme se však na konec prvního desetiletí 20. století. V roce 1908 poznamenala Schönbergův život milostná aféra jeho ženy Mathildy s pětadvacetiletým malířem Richardem Gerstlem (1883–1908), jež skončila sebevraždou mladého umělce. Z této tragédie se měl Schönberg vypsat právě ve svém Očekávání.

Písně z Gurre
V roce 1912 se Schönberg přesunul z Vídně zpět do Berlína, opět na Sternovu konzervatoř. Do tohoto období spadá dokončení monumentální kantáty Písně z Gurre (Gurre-Lieder), koncipované původně v roce 1900 jako písňový cyklus, nakonec ale vytvořené pro šest sólistů, početný smíšený sbor a mimořádně velký orchestr. Námět, jímž je dánská legenda o králi Waldemarovi a jeho milence Tove, i hudební zpracování prozrazují zcela zásadní vliv operní tvorby Richarda Wagnera, kterou Schönberg důvěrně poznal za svého mládí. Písně z Gurre dokončil v roce 1911 a premiérovány byly v roce 1913, v době, kdy už sám jejich pozdně romantický sloh považoval za překonaný. U publika však měly mnohem větší úspěch než expresionistické, atonální experimenty, na což Schönberg se značnou dávkou hořkosti reagoval tím, že během ovací po premiéře kantáty zůstal na pódiu obrácen zády k publiku a poklonil se pouze účinkujícím. Nebylo to naposledy, co představoval veřejnosti své myšlenkově starší dílo, které pro něj bylo v kontextu jeho aktuální tvorby anachronismem. Přihodilo se to i opeře Očekávání z roku 1909 zkomponované ve slohu volné atonality, která si musela na svou premiéru počkat až do roku 1924, kdy se Schönberg již několik let zabýval dodekafonií. Každopádně Písně z Gurre byly uměleckým triumfem. Anton Webern o nich napsal: „Pozoruhodně umělecké se zvukovými efekty, které nikdo nikdy předtím neslyšel.“


Mimořádně krásná nahrávka Písní z Gurre s Berlínskou filharmonií, Claudiem Abbadem, Jessye Norman, Brigitte Fassbaender a dalšími sólisty z roku 1988.

Nástup dodekafonie
První světovou válku strávil Schönberg ve Vídni v armádní záloze a jako člen vojenské kapely. V roce 1918 založil v rakouské metropoli Spolek pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen), jehož cílem byly pravidelné neveřejné prezentace autorů jako Skrjabin, Debussy, Webern, Berg, Bartók či Stravinskij. Na koncerty neměla přístup veřejnost, ale pouze členové spolku. Byly na nich zakázány jakékoliv projevy souhlasu či nesouhlasu a seznam hraných skladeb se nezveřejňoval předem, aby se zajistila pravidelná návštěvnost. Poválečná léta zamíchala také Schönbergovým osobním životem. Po smrti první ženy Mathildy v roce 1923 se v následujícím roce oženil s Gertrudou Kolisch, sestrou jednoho ze svých žáků. V témže roce se odehrála také významná změna v jeho pedagogické kariéře. Po smrti Ferruccia Busoniho (1866–1924) převzal Schönberg post vedoucího mistrovské školy kompozice na Pruské akademii umění v Berlíně. Pro Schönberga-skladatele je v tomto období nejpodstatnější odklon od volné atonality a postupný přechod k dodekafonii – kompoziční technice pracující na základě racionálních pravidel se všemi dvanácti půltóny chromatické stupnice (odtud termín „dodekafonie“). V červenci 1921 napsal svému žákovi Josefu Ruferovi: „Dnes jsem objevil něco, co zajistí německé hudbě nadvládu na dalších sto let.“ Po období nespoutaného expresionismu se do jeho hudby vrací systém a přísný řád, podobně jako je tomu přibližně ve stejné době, ale jinou formou například u Igora Stravinského. Schönberg ale na rozdíl od něj nehledá inspiraci v barokní a klasicistní hudbě, nýbrž zůstává nadále ve svém, na tradicích nezávislém světě atonality. V souvislosti s dodekafonií nelze opomenout jednu z jeho slavných citací, jíž se vymezoval vůči Josefu Matthiasu Hauerovi (1883–1959), který se rovněž zabýval teorií dvanáctitónové hudby: „Nemůžu to opakovat dostatečně často: má díla jsou dvanáctitónovými kompozicemi, nikoliv dvanáctitónovými kompozicemi: zde mě zase zaměňují s Hauerem, pro kterého je kompozice důležitá teprve v druhé řadě.“ Ačkoli sám svou dodekafonickou metodu nikdy přímo nevyučoval, ovlivnil v tomto směru umělecký vývoj mnoha autorů klasické hudby 20. století, jakými byli Milton Babbitt (1916–2011), Luigi Nono (1924–1990, Schönbergův zeť), Karlheinz Stockhausen (1928–2007) nebo Pierre Boulez (1925–2016).

Ve 20. letech a počátkem 30. let napsal především řadu komorních skladeb pro rozmanitá nástrojová obsazení a dále Variace pro orchestr op. 31 (1926–1928), komickou operní jednoaktovku Z dneška na zítřek op. 32 (Von heute auf morgen, 1929), zpracovávající v žánru „Zeitoper“ (dobově aktuální opery) téma módy a jejího vlivu na partnerské vztahy, nebo biblické drama Mojžíš a Áron (Moses und Aron, 1930–1932), kompozičně založené na jediné dvanáctitónové řadě a jejích variacích.

Opera Mojžíš a Áron ve filmovém zpracování Jeana Marie Strauba a Danièle Huillet z roku 1975.

Emigrace
Zlom v Schönbergově životě nastal v roce 1933, kdy byl na základě nacistických nařízení odvolán z funkce pedagoga Pruské akademie umění. V noci z 16. na 17. května spěšně odjel z Německa do Francie a o několik měsíců později odplul z francouzského Le Havre do New Yorku. Do Evropy se již nikdy nevrátil. V USA vyučoval nejprve na Malkinově konzervatoři v Bostonu, v roce 1934 se ale kvůli zdravotním problémům přesunul do Kalifornie, kde mezi jeho první soukromé žáky patřil mimo jiné i John Cage (1912–1992). V letech 1935 a 1936 ještě krátce působil na Univerzitě v Jižní Karolíně (University of South Carolina), v roce 1936 se ale definitivně přesunul na západní pobřeží Spojených států amerických do Los Angeles, které se stalo jeho posledním domovem a kde do roku 1944 na prestižní kalifornské univerzitě UCLA vyučoval skladbu.

Pro Schönbergovu americkou tvorbu je příznačný jistý návrat k tradičním hudebním formám a částečně i zpět k tonalitě. Znovuoživenou tonalitu můžeme slyšet ve Suitě ve starším slohu (1934), Komorní symfonii es moll č. 2 op. 38 (1939) či Variacích na recitativ pro varhany op. 40 (1941). K jeho nejvýznamnějším americkým dodekafonickým kompozicím patří dva instrumentální koncerty – Houslový koncert op. 36 (1934–1936) a Klavírní koncert op. 42 (1942), o němž slavný dirigent Leopold Stokowski (1882–1977) prohlásil, že je to „jeden z milníků hudební historie“. Ve dvou amerických dílech – Ódě na Napoleona Bonaparta podle Lorda Byrona op. 41 (1943) a kantátě Ten, který přežil Varšavu op. 46 (A Survivor from Warsaw, 1947) – Schönberg explicitně reaguje na válečné dění a nacistický teror. Široké spektrum jeho skladeb napsaných v USA doplňuje několik sborů zhudebňujících biblické žalmy či obřadní židovské texty. A v neposlední řadě je třeba zmínit i celou řadu jeho teoretických spisů o hudební harmonii, kontrapunktu a kompozici.

V kantátě Ten, který přežil Varšavu reaguje Schönberg na válečné dění a nacistický teror. Strhující nahrávka s Birminghamskými symfoniky, Simonem Rattlem a Franzem Mazurou.

Odkaz
Arnold Schönberg patří bezesporu k nejpozoruhodnějším uměleckým osobnostem 20. století, nejen svým odkazem skladatelským, ale rovněž pedagogickým. Jeho věta z července roku 1921 o dominanci německé hudby se bezezbytku naplnila. Dodekafonie a později serialismus (totální organizace všech hudebních složek) se staly kompozičním východiskem pro několik generací skladatelů nejen 20., ale i 21. století. Schönbergův ušlechtilý charakter, který se tak příznačně zrcadlil i v jeho příjmení (Schönberg v překladu znamená „krásná hora“), mu otevíral cesty k přátelstvím s dalšími uměleckými génii doby: vedle již zmiňovaných například s Georgem Gershwinem (1998–1937), s nímž ho pojila i záliba v tenise a ve výtvarném umění (Gershwin dokonce namaloval Schönbergův portrét), nebo v letech 1903 až 1911 s Gustavem Mahlerem. „Schönberg patří k těm ohnivým hlavám, které nezbytně vzbuzují odpor, ale se stejnou jistotou odjakživa obohacovaly a inspirovaly lidského ducha,“ zapsal si Mahler v roce 1910. O Schönbergově autoritě a vlivu vypovídají i slova jeho slavného žáka Antona Weberna: „Tvoje práce jasně ukázala, co je to lidský osud.“


Trochu pověrčivosti na závěr
Zvláštním rysem Schönbergovy osobnosti byla jeho numerologická pověrčivost, konkrétně triskaidekafobie – strach z čísla 13, který ho provázel od narození: na svět přišel 13. září 1874. Obával se nejen samotné třináctky, ale také jejích násobků. Domníval se, že zemře ve věku, který bude dělitelný třinácti. Numerologické hříčky a známky triskaidekafobie najdeme i v jeho hudebním díle – například hru s čísly 3, 7 a 13 v cyklu Pierrot lunaire (dílo má opusové číslo 21, tj. 3 x 7, obsahuje 21 básní a bylo započato 12. 3. 1912, přičemž každá báseň má 13 veršů a první verš se znovu opakuje na místě verše sedmého a třináctého), nebo záměrně vynechané „a“ ve jméně Aaron v názvu opery Mojžíš a Áron (Moses und Aron), aby snížil celkový počet písmen v názvu z obávaných 13 na 12. V roce 1950, kdy slavil 76. narozeniny, údajně na Schönberga zapůsobila mimořádně negativně zpráva jeho astrologa o nebezpečí vyplývajícím z číselného součtu jeho věku (7+6=13). V polovině následujícího roku, stále jako šestasedmdesátiletý, podlehl srdečnímu selhání a dost možná i své numerologické obsesi. Byl totiž pátek 13. července 1951.

Více o Arnoldu Schönbergovi (dobové fotografie, kritiky, nahrávky, výtvarná díla atd.) Arnold Schönberg Center

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Partner koncertu

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje