„ – opouštím všechny pózy, nemusíte na mě nechat dobrý ani chlup. Jsem vášnivý cyklista, zajímají mě krásné ženy, rád pozoruju zvířata. Nejsem nervózní, mám tu chybu, že lidi okamžitě prokouknu, a proto nejsem moc oblíbený, zvlášť ne ve ‚společnosti‘, kam by mě rádi zvali jako stafáž, kdyby se odvážili a nevěděli, že většinou odmítnu. [...] V Praze, své rodné zemi, kterou miluju nade všecko, jsem ten nejnenáviděnější, a tak tomu bylo dosud všude, kde jsem byl, – protože jsem uměl víc než kdokoli jiný a mám schopnost pomáhat druhým tím, že jsem jako klavírista prosadil některé skladatele. Protože jsem ale slušný klavírista, nenávidí mě kolegové klavíristé a jako dobrého skladatele mě nenávidí kolegové z této strany! Jsem rozhodně skvělá existence!“ (Erwin Schulhoff, deníkový zápis ze 6. 6. 1927)
Erwin Schulhoff
Biografie
Paleta stylů – tak by se dala charakterizovat tvorba Erwina Schulhoffa, mnohostranné umělecké osobnosti, jež ve svém rozsáhlém díle mapuje jak kulturní prostředí dohasínajícího rakousko-uherského impéria, tak uměleckých směrů nové Evropy po první světové válce. Pozdně romantické tendence, okouzlení impresionismem, obrat k expresionismu, fantasmagorické kreace ve stylu dada, opojení jazzem, folklórní inspirace i mrtvolnou serióznost socialistického realismu: to vše najdeme v Schulhoffově tvorbě.
Procitnutí ze sna
Erwin Schulhoff se narodil v Praze 8. června 1894. Otec Gustav byl obchodník s vlnou a bavlnou, jenž během první světové války značně zbohatl, během hyperinflace v Německu v roce 1920 však o vydělané peníze zase rychle přišel. V Schulhoffově rodině můžeme vystopovat několik vynikajících hudebníků: prastrýc Julius byl klavírním virtuózem a skladatelem, otec Erwinovy matky, Heinrich Wolff, zastával pozici koncertního mistra v orchestru Městského divadla ve Frankfurtu (Frankfurter Stadttheater). Malý Erwin začal vybrnkávat první melodie na klavír již ve třech letech. Když mu bylo sedm, podařilo se jeho matce přesvědčit Antonína Dvořáka (1841–1904), aby chlapce prozkoušel. Poté, co mistr prověřil jeho sluch, odměnil ho údajně dvěma kousky čokolády a dal mu doporučení k soukromému studiu u profesora Pražské konzervatoře Jindřicha Kàana z Albestů (1852–1926), u kterého Schulhoff posléze v letech 1904 až 1906 pokračoval na konzervatoři již jako řádný student. Další kroky ho zavedly nejprve do Vídně a poté na konzervatoř v Lipsku k uznávanému profesorovi Robertu Teichmüllerovi (1863–1939). Vedle klavíru se zde věnoval také kompozici u Stephana Krehla (1864–1924) a Maxe Regera (1873–1916), jehož vliv je patrný v Schulhoffově rané tvorbě. Léta studií završil v Kolíně nad Rýnem v letech 1911 až 1914. Absolvoval zde v oborech skladba, dirigování a klavírní hra u Carla Friedberga (1872–1955) a za vynikající výsledky si odnesl prestižní Wüllnerovu cenu. Jeho mimořádné nadání stvrdilo v roce 1913 vítězství v klavírní soutěži Felixe Mendelsohna Bartholdyho v Berlíně (v roce 1918 získal tutéž cenu v oboru skladby za svou klavírní sonátu).
Dle dochovaných písemných záznamů z Schulhoffových deníků, jejichž velkou část bohužel ke konci života zničil z obavy před nacistickou perzekucí, můžeme usuzovat, že byl osobou velmi otevřenou, přímočarou, impulzivní, která citlivě reagovala na vnější podněty, což svým způsobem dokládá i jeho tvorba. Když například v roce 1906 navštívil pražskou premiéru opery Salome Richarda Strausse (1864–1949), byl to pro něj tak silný zážitek, že mu trvalo celých pět let vymanit se kompozičně ze Straussova vlivu. Stejně tak ho ovlivnilo setkání s hudbou Clauda Debussyho (1862–1918) v roce 1912. Schulhoff jí byl natolik uchvácen, že dokonce Debussyho požádal o lekce kompozice. Jejich spolupráce však neměla dlouhého trvání. Debussy totiž po Schulhoffovi požadoval dodržovat přesně tatáž pravidla, která ve svých skladbách tak nápaditě porušoval. Na Schulhoffův umělecký přerod však měla nakonec největší vliv nikoliv událost hudební, ale politická, a to vypuknutí první světové války. Jako rakouský voják prošel od počátku až do konce války bojišti v Maďarsku, Rusku a několika dalšími frontovými liniemi, v roce 1916 byl dokonce raněn a utrpěl nervový šok. Tyto zážitky vedly celkem logicky k radikalizaci jeho politických názorů, k větší angažovanosti v sociálních otázkách, a hlavně ke změně přístupu k umění. Dne 8. ledna 1916 si zapsal do svého deníku: „Křik ‚Chraň svou kulturu', zatímco se vraždí lidé, je trapně nechutný… Léta 1914–1916 stojí na nejnižším lidském niveau a jsou přímo potupou 20. století. To říkám, ačkoli jsem vojákem.“ Dobrým příkladem Schulhoffova myšlenkového posunu po roce 1918 je koncertní série inspirovaná Schönbergovým vídeňským Spolkem pro soukromé provozování hudby, kterou založil v roce 1919 v Drážďanech. Snažil se v ní stejně jako Schönberg prezentovat díla představitelů moderny, ovšem na rozdíl od vídeňského spolku jeho série jednoznačně usilovala, aby se umění aktivně podílelo na přestavbě světa a prosazovaly se skrze něj revoluční myšlenky. Schulhoff tedy nebyl zasažen onou schönbergovskou skepsí vůči publiku, naopak: publikum pro něj znamenalo aktivního spoluhráče. Jednoznačně se tak vyhraňuje jak vůči Schönbergově apolitičnosti, tak k převážně o generaci starším představitelům hudební avantgardy. Válka z něj udělala politicky angažovaného socialistu a v hudbě ho vyburcovala k úvahám, jakým zcela novým směrem se vydat.
Expresionismus a dada
Po návratu z italské fronty v lednu roku 1919 přesídlil Schulhoff do Drážďan za svou sestrou Violou, která zde studovala uměleckoprůmyslovou školu. Sourozenci se pohybovali v okruhu nekonvenčních umělců, jako byli kapelník drážďanské opery Hermann Kutzschbach (1875–1938), malíři Otto Dix (1891–1966), Otto Griebel (1895–1972), Alexander Neroslow (1891–1971) a Lasar Segall (1891–1957), hudební kritik a historik Willi Grohman (1887–1968), básník Theodor Däubler (1876–1934) či muzikolog a pozdější ředitel vydavatelství Universal Edition Alfred Schlee (1901–1999). Schulhoff se začal hudebně přiklánět k volné atonalitě Druhé vídeňské školy, živě se ovšem zajímal i o činnost berlínských dadaistů. Díky Ottovi Dixovi se seznámil s výrazným představitelem hnutí dada, malířem a karikaturistou Georgem Groszem (1893–1959), a aktivně se zapojil do organizace dada akcí v Drážďanech. Po svatbě s Alicí Libochowitz v srpnu 1921 se na počátku roku 1922 přestěhoval do Berlína, kde se pokusil organizovat hudební dýchánky po vzoru skandálních provokací George Grosze a jeho berlínských dada kolegů. Sám se o hudební využití dadaistických prvků poprvé pokusil již v roce 1919 ve svých Pěti pitoreskách op. 31 pro klavír, naplno je pak rozvinul v Die Wolkenpumpe (Čerpadlo mračen) pro baryton, pět dechových nástrojů a bicí z roku 1922, kde zhudebnil dadaistické verše Hanse Arpa (1886–1966), a ve skladbě Bassnachtigall (Basový slavík) pro kontrafagot ze stejného roku, jejíž součástí je i tento Schulhoffův půvabný, lehce provokativní text:
„Božská jiskra může být přítomna v játrovém salámu stejně jako v kontrafagotu. Proto věnováno lyrickým přátelům a estétům – krátce všem křehce ostruněným jako „ZÁŽITEK“. Když všichni ostatní štkají nad sladkými tóny houslí, pak – pravděpodobně si lze povšimnout – dělám já vždy pravý opak, abych vás vyprovokoval, vy malé loutky, duševní fintilové, salónní intelektuálové s brýlemi s rohovinovými obroučkami, vás patologické čajové rostliny a tlející expresionisty. Bez ostychu přiznávám, že jsem stvořen ze špíny a že špínu miluji! Vy jste se už ale narodili s dokonalými záhyby a tip-top frakem – Vaše Existence! Pokud mezi námi chci udržet odstup, pak si pevně nasadím svůj monokl a vy mě budete respektovat!!!“
Návrat do Prahy a opojení jazzem
Do světa ragtimu, taneční hudby a jazzu uvedl Schulhoffa George Grosz, který sbíral fonografické záznamy americké hudby. První náznaky najdeme již v některých Schulhoffových dada kompozicích, od počátku 20. let se však pro něj stal jazz inspirací zcela nezávislou. Z jeho skladeb absorbujících jazzové prvky se sluší zmínit Cinq études de jazz (Pět jazzových etud, 1926), klavírní cyklus Esquisses de jazz (1927), Hot-music (1928), operu Plameny (Flames, 1929), Hot-Sonate (1930) a patnáctidílné jazzové oratorium H.M.S. Royal Oaks (1930). Zaujat jazzovou hudbou, opouští Schönbergův expresionismus ve prospěch neoklasicismu a rovněž slovanské lidové hudby, což souviselo s jeho návratem do Prahy v roce 1923. Tehdy nastalo relativně úspěšné období Schulhoffovy umělecké kariéry. Podepsal smlouvu s nakladatelstvím Universal Edition, jeho kalendář se zaplnil koncertními příležitostmi. Přesto neměl finanční jistotu, nikdy se mu totiž nepodařilo najít si stálé místo na akademické půdě. Od roku 1923 se neúspěšně ucházel o post učitele na pražské Akademie für Musik und darstellende Kunst, která byla v té době německým ekvivalentem Pražské konzervatoře. Neuspěl a v této věci se mu nedostalo podpory ani ze strany německých politiků, ani vlivných židovských činitelů. Díky hudebnímu historikovi a kritikovi Erichovi Steinhardovi však navázal důležitý kontakt s Maxem Brodem a na přímluvu Otakara Nebušky a Vlastimila Tusara, v letech 1920 až 1924 velvyslance ČSR v Německu, se stal po Brodovi v roce 1924 hudebním referentem vládního listu Prager Presse. O jeho postavení v Praze ve 20. letech výstižně vypovídá deníkový zápis z 6. června 1927: „V Praze, své rodné zemi, kterou miluju nade všecko, jsem ten nejnenáviděnější, a tak tomu bylo dosud všude, kde jsem byl, – protože jsem uměl víc než kdokoli jiný a mám schopnost pomáhat druhým tím, že jsem jako klavírista prosadil některé skladatele. Protože jsem ale slušný klavírista, nenávidí mě kolegové klavíristé a jako dobrého skladatele mě nenávidí kolegové z této strany! Jsem rozhodně skvělá existence!“ Schulhoff přispíval rovněž do časopisů Der Auftakt, Musikblätter des Anbruch a Pult und Taktstock. Nepohyboval se však zdaleka pouze v německy mluvícím prostředí, ale úzce spolupracoval i s českými umělci, například s Václavem Talichem, Zikovým kvartetem, spisovateli a básníky Karlem Josefem Benešem (1896–1969), Óndrou Łysohorským (1905–1989) a Vítězslavem Nezvalem (1900–1958).
Navzdory všem těžkostem se stálým místem se mu ve 20. letech s úspěchem dařilo budovat si mezinárodní kariéru koncertního pianisty a skladatele. V roce 1927 vystoupil v Paříži a Londýně, v roce 1930 absolvoval turné v Německu a Holandsku, kde se dokonce představil se slavným Concertgebouw Orchestra jako jeden ze sólistů svého Dvojkoncertu pro flétnu, klavír a orchestr. V roce 1924 uvedlo Zikovo kvarteto Pět kusů na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Salcburku, o rok později premiérovalo Smyčcový kvartet č. 1 na festivalu v Benátkách, Schulhoffovy skladby se pravidelně objevovaly na těchto přehlídkách nové hudby i v dalších letech. Na konkurenčním festivalu v Donaueschingenu roku 1924 zaznamenal značný ohlas Schulhoffův Smyčcový sextet, provedený Zikovým kvartetem spolu s bratry Paulem a Rudolfem Hindemithovými. Erwin Schulhoff se stal také jedním z prvních, kdo uváděl do světa kompozice pro čtvrttónový klavír Aloise Háby (1893–1973).
Stejně jako řada jeho současníků i Schulhoff se živě zajímal o rozvoj médií. V roce 1928 nahrál své skladby inspirované jazzem pro vydavatelství Polydor a čile také spolupracoval s Československým rozhlasem, kde se pravidelně objevoval zejména mezi léty 1930 až 1935. V duu s klavíristou Oldřichem Letfusem zde pravidelně uváděli napůl improvizované programy populární a jazzové hudby. Speciálně pro rozhlas vznikl v roce 1930 Koncert pro smyčcové kvarteto a dechové nástroje.
Socialistický realismus
Ve 30. letech se Schulhoffova tvorba posunula do další etapy, jak vypovídá i následující deníkový zápis: „Od roku 1931 začíná má třetí tvůrčí epocha a mám za to, že by také mohla být má nejzralejší. […] Cítím v sobě nespoutanou sílu a ta roste tím víc, čím víc se mi staví do cesty překážky, které hravě zdolávám. Vnější svět jsem prožíval asi jako divadelní hru, ale v sobě prožívám svět plný světla jen se mění jeho forma. V této proměně jsem zcela stabilní a takový zůstávám. Dokládá to moje práce a má cesta, kterou jdu odhodlaně od roku 1931. Vím, že je tato cesta velmi správná. […] Dnes už nepíšu noty jako dřív, žádnou ‚současnou hudbu‘ mezinárodní šablony jako kdysi, žádné formalistické hříčky nebo zvukové laškování. Má hudba není zasněná, nejsou v ní dekadentní lyrismy a hysterické výbuchy. Stala se tvrdou, neúprosnou a bezkompromisní! Stojí právě uprostřed dvou světů, jež stojí proti sobě. Jeden z nich ještě nedozrál a druhý je zcela zastaralý. Nedozrálý svět může mou hudbu absorbovat teprve tehdy, až dospěje do stadia svého mládí a bude schopný omladit zastaralý svět. To možná potrvá ještě nějaký čas, ale nelze pochybovat o tom, že k tomuto omlazení musí dojít,“ rekapituloval v deníku 10. března 1941. Jaká byla Schulhoffova cesta k radikálně levicovému smýšlení? Víme, že po první světové válce se stal zatvrzelým socialistou. V Drážďanech naplno zakusil život v poválečném, inflací rozvráceném Německu, rozjitřeném událostmi listopadové revoluce, jež vedla ke vzniku Výmarské republiky. Byl svědkem krutého zúčtování s německou levicí. Na jeho cestě k přijetí marxistické doktríny sehrála rovněž důležitou roli pravidelná vystoupení ve vile Tereze od roku 1927, v té době sídle sovětského vyslanectví v Československu, kde se mu naskytla příležitost setkat se s mnoha důležitými osobnostmi politického a kulturního života a získat zároveň i několik vlivných přátel, kteří ho v pozdější době podporovali. Jedním z určujících uměleckých počinů z tohoto období je zhudebnění Komunistického manifestu z roku 1932. Od roku 1931 spolupracoval s levicovými divadelníky, což mu v roce 1933 umožnilo vycestovat na I. olympiádu revolučních divadel do Sovětského svazu. Po návratu z Moskvy se definitivně ztotožňuje se sovětskou doktrínou a socialistickým realismem.
Ideově se snad tedy definitivně našel, reálně ale bylo poslední desetiletí Schulhoffova života lemováno ztrátou jak profesionálního, tak životního štěstí. V roce 1931 s ním vypovědělo smlouvu nakladatelství Universal Edition, a to i přesto, že byl jedním z nejvydávanějších autorů. Musel začít hledat nové zdroje příjmů: aranžoval a psal pod pseudonymy taneční hudbu, pracoval pro rozhlas a v letech 1933 až 1935 byl dokonce členem orchestru Osvobozeného divadla. V roce 1935 přesídlil do Ostravy, kde začal pracovat v rozhlase jako klavírista převážně lehčí hudby, neboť jako koncertní sólista přišel vinou bojkotu židovských umělců v Německu o podstatný zdroj svých příjmů a i doma dostával čím dál méně koncertních příležitostí. V roce 1936 během svého ostravského působení zpracoval Lidové tance a písně z těšínské oblasti pro zpěv a klavír. Tuto sbírku ještě mohl zveřejnit pod svým jménem. Od roku 1939 byl nucen kvůli zavedeným protižidovským opatřením vydávat svá díla anonymně či pod pseudonymy. Řada Schulhoffových skladeb z této doby utrpěla tím, že je musel upravovat tak, aby nebyl rozpoznán jeho skladatelský rukopis. Po obsazení pohraničních oblastí Československa v roce 1938 přesídlil ostravský rozhlasový orchestr včetně Schulhoffa do Brna. Jak sám očekával, působení v Brně pro něj nemělo dlouhého trvání. Bezprostředně po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byl Schulhoff z rozhlasu propuštěn a vrátil se do Prahy. Do svého deníku si 10. března 1941 zapsal: „ Od 18.III.1939 žiji opět jako ‚frajkumštýř‘ a jako takový se konečně zase mohu věnovat své vlastní práci, v níž se cítím beze zbytku šťastným, navzdory všem těžkostem této doby!“
Komunista nebo Žid?
Jako komunista s židovským původem se ocitl v dvojím ohni. Nejdříve se neúspěšně pokusil o emigraci na Západ. Po obsazení Československa se ale jako jediné možné východisko jevil útěk do Sovětského svazu. O sovětské občanství pro sebe, svou ženu i syna zažádal v roce 1939 ještě před vypuknutím druhé světové války. Bylo to praktické i pro život v Protektorátu – zaručovalo by mu totiž ochranu před protektorátními úřady a rasovými zákony. Občanství však Schulhoff získal s obrovským zpožděním až 26. dubna 1941, když bylo jasné, že emigrace je nevyhnutelná. Dne 6. května podal žádost o propuštění z Protektorátu a 13. června si vyzvedl na sovětském konzulátu víza. Nacistická invaze do Sovětského svazu 22. června 1941 však zhatila všechny plány i naděje na opuštění republiky a Schulhoff byl hned následujícího dne zatčen. Jako sovětský občan nebyl deportován do Terezína, ale do internačního tábora ve Wülzburgu v Bavorsku, kde v srpnu 1942 podlehl tuberkulóze.
Hudební odkaz
Schulhoffovo dílo zrcadlí nepřeberné množství vlivů od pozdního romantismu (vliv Maxe Regera a Richarda Strausse) přes Stravinského neoklasicismus, Schönbergův expresionismus až po Debussyho impresionismus. Stejně tak absorbovalo i českou hudbu Smetany, Dvořáka či Vítězslava Nováka. Signifikantní pro Schulhoffovu tvorbu je inspirace jazzem, tím spíš, že sám byl brilantním improvizátorem. A nesmíme zapomenout na jeho okouzlení dadaismem a surrealismem. Od počátku 30. let, plně oddán levicovým myšlenkám, komponoval ve stylu socialistického realismu a vyměnil ironii a břitkost za až klasicistní serióznost. Ale možná nejzajímavější je jeho hudba čerpající z folklórních inspirací, jíž se hlásil ke svým slovanským kořenům. Schulhoffova tvorba je nesmírně rozsáhlá a obsahuje i řadu kuriozit jako Sonátu erotiku z roku 1919, taneční grotesku na libreto Vítězslava Nezvala Die Mondsüchtige (Náměsíčná), Hot-Sonate pro altový saxofon a klavír nebo již zmíněný Komunistický manifest. Ať již ale vezmeme do ruky jakoukoliv jeho skladbu, zejména ty napsané po první světové válce, máme co do činění s hudbou, jež se dotýkala událostí vnějšího světa a v jejímž středobodu stál vždy posluchač.
Osobní údaje
Heinz Schulhoff (narozen 1901?, úmrtí ?)
Profese / činnosti
Práce
I. Dílo hudební
Nejsou uvedeny skladby, které zůstaly nedokončeny; s výjimkou těch, které skladatel komponoval v internaci.
Skladby instrumentální
Skladby pro klavír
(Sonáty)
WV 21. Sonate für Klavier op. 5, 1912;
WV 40. Sonate für Klavier op. 22, 1918, Panton Praha 1961;
WV 69. I. Sonate für Klavier, 1924, UE Wien 1928;
WV 82. Deuxieme Sonate pour piano, 1926, J. W. Chester London 1927;
WV 88. Troisieme sonate pour piano, 1927, Státní hudební vydavatelství Praha 1963;
(Ostatní)
WV 3. Valse triste, Novelette, Schottische Weise, asi 1909;
WV 4. Skizzen. Fünf kleine Stücke für Pianoforte op. 5, asi 1910;
WV 6. Das Bächlein im Walde, asi 1910;
WV 8. Irrlichter, op. 6, 1910;
WV 9. Burleske für Klavier, op. 8, 1910;
WV 13. A la burla und Nachtstück op. 15, 1910–1911;
WV 20. Fünf Vortragsstücke für Klavier op. 3, 1912;
WV 22. Zwei Klavierstücke op. 4, 1913;
WV 23. Vier Bilder für Klavier op. 6, 1913. WV 27. Variationen über ein eigenes Thema op. 10, 1913;
WV 29. Neun kleine Reigen für Klavier op. 13, 1913;
WV 30. Fünf Impressionen für Klavier op 12, 1914;
WV 34. Zehn Variationen über „Ah vous dirais-je, Maman“ und Fuge für Klavier op. 16, 1914;
WV 37. Drei Präludien und drei Fugen für Klavier op. 19, 1915;
WV 39. Fünf Grotesken für Klavier op. 21, 1917, Jatho Berlin 1918;
WV 41. Fünf Burlesken für Klavier op. 23, 1918;
WV 42. Drei Walzer für Klavier op. 24, 1918;
WV 45. Fünf Humoresken für Klavier op. 27, 1919;
WV 49. Fünf Arabesken für Klavier op. 29. 1919, Jatho Berlin, b.r.;
WV 50. Zehn Klavierstücke op. 30, 1919, spolu s 10 barevnými litografiemi Otto Griebela vydal Kaemmerer Verlag Dresden 1920. WV 51. Fünf Pittoresken für Klavier op. 31, 1919, Jatho Berlin, b.r.;
WV 55. Ironien op. 34 (čtyřruční), 1919, Schott Mainz 1993;
WV 56. Musik für Klavier in vier Teilen op. 35, 1920;
WV 57. Elf Inventionen für Klavier op. 36, 1920, Schott Mainz 1993;
WV 62. Rag-music for pianoforte op. 41, 1922;
WV 63. Partita, 1922; vznikla přikomponováním dalších tanců k předchozí Rag-music, UE Wien 1925;
WV 65. Four Cadenzas by Erwin Schulhoff for Beethoven piano-concertos in C maj., B maj., c min., G maj, 1923;
WV 67. Ostinato. Sechs familiäre Angelegenheiten, 1923, UE Wien 1925;
WV 71. Deuxieme suite poure piano, 1924, UE Wien 1925;
WV 80. Troisieme Suite pour piano pour la main gauche, 1926, Schott Mainz 1993;
WV 81. Cinq études de jazz, 1926, UE Wien 1927;
WV 90. Esquisses de jazz, 1927, UE Wien 1928;
WV 92. Hot music. Zehn synkopierte Etüden für Klavier, UE Wien 1929;
WV 98. Suite dansante en jazz pour piano, 1931, La sirene musicale Paris 1931;
WV 119. Studie. Dvě skladby pro klavír, 1936, Supraphon Praha 1974.
V letech 1931–38 skomponoval též na devadesát krátkých poslechových skladeb, především pro vlastní vystoupení v rozhlase, někdy v úpravách pro dva klavíry nebo jiné obsazení. Některé z nich uvedl v život Werner Herbers: Orinoco, Kassandra, Susi, Syncopated Peter a šlágr Dneska každá módní žena. Skladby nahrál se svým souborem Ebony Band Amsterdam na CD: Erwin Schulhoff, volume 2, Channel Classics, 1996.
Skladby pro jiné nástroje sólo
WV 59. Bassnachtigall. Drei Vortragsstücke für Kontrafagott solo, 1922, (Emerson Edition Ampleforth 1980), Schott Mainz 1994;
WV 83. Sonate pour violon seul, 1927, UE Wien 1928.
Skladby pro dva až šest nástrojů
WV 2. Melodie für Violine mit Klavier, 1903, Weiner Praha , b.r.;
WV 18. Suite für Violine und Pianoforte op. 20, 1912, Schott Mainz 2001;
WV 24. Sonate für Violine und Klavier op. 7, 1913, Panton Praha 1966;
WV 35. Sonate für Cello und Klavier op. 17, 1914, Schott Mainz 1994;
WV 74. Duo für Violine und Violoncello, 1925, UE Wien 1926;
WV 86. Sonata for Flute and Pianoforte, 1927, J.W.Chester London 1928;
WV 91. Sonate pour violon et piano, 1927, Schott Mainz 1929;
WV 95. Hot-Sonate für Altsaxophon und Klavier, 1930, Schott Mainz 1930;
WV 108. Valse brillante für Altsaxophon und Klavier, 1933;
WV 109. Danse excentrique für Altsaxophon und Klavier, 1933;
WV 157. Syncopated Peter. Stomp for Trombone and piano, cca 1934;
WV 7. Variationentrio für Klavier, Violine und Violoncello op. 7, asi 1909;
WV 75. Concertino per flauto, viola e contrabasso, 1925, UE Wien 1927;
WV 87. Divertissement für Oboe, Klarinette, Fagott, 1927, Schott Mainz 1928;
WV 32. Divertimento für zwei Geigen, eine Bratsche und ein Violoncello op. 14, 1914;
WV 43. Streichquartett für zwei Geigen, eine Bratsche und ein Violoncello op. 25, 1918;
WV 68. Fünf Stücke für Streichquartett, 1923, Schott Mainz 1925;
WV 72. 1. Streichquartett für zwei Violinen, Viola und Violoncello, 1924, UE Wien 1925;
WV 77. 2. Streichquartett, 1925, UE Wien 1929;
WV 70. Sextett für zwei Violinen, zwei Bratschen, zwei Violoncelli, 1920–24, Supraphon Praha 1988.
Skladby pro orchestr
(Symfonie)
WV 44. Landschaften. Fünf Gedichte von Johann Theodor Kuhlemann. Eine Symphonie für eine Mezzosopranstimme und Orchester op. 26 (1. Die Türen sind zugeweht, 2. Alle Frauen weinen, 3. Demut ... faltet den Raum, 4. Viele Wege sind, 5. Die goldnen Winde gaben), 1918–19;
WV 48. Menschheit. Fünf Gedichte von Theodor Däubler. Eine Symphonie für eine Altstimme und Orchester op. 28 (1. Vertraut und traurig summt, 2. Es schweift der Mond, 3. Warum erscheint nur immer wieder, 4. Am Himmel steht der erste Stern, 5. Weine nicht, Jungfrau Maria), 1919;
WV 76. 1. Symphonie, 1925, UE Wien 1928;
WV 101. 2. Symphonie, 1932;
WV 118. 3. Symphonie, 1935, Supraphon Praha 1977;
WV 123. 4. Symphonie (s baritonovým sólem ve 2. větě, text Ondra Lysohorský: Umirajucy w Madridže), 1936–37;
WV 125. 5. Symphonie, 1938–39, Státní hudební vydavatelství Praha 1965;
WV 138. 6. Symphonie „Symfonie svobody“ (se smíšeným sborem ve finální větě, text Adalbert von Chamisso: Lied an die Freiheit), 1940–41;
WV 139. 7. Symphonie „Eroica“, 1941 (klavírní skica, komponováno v pražských věznicích);
WV 141. 8. Symphonie, 16. 3. 1942 – 12. 5. 1942 (klavírní skica, 4. věta nedokončena, komponováno v internačním táboře Wülzburg).
(Ostatní orchestrální skladby)
WV 1. Jugendlust. Marsch für Blasorchester, aranžoval Jaroslav Holý, 1902;
WV 5. Drei Stücke für Streichorchestr op. 6, cca 1909;
WV 25,. Lustige Ouvertüre für Orchester op. 8, 1913;
WV 36. Serenade für Orchester op. 18, 1914, Schott Mainz 1994;
WV 53. 32 Variationen über ein achttaktiges eigenes Thema für Orchester op. 33, 1919;
WV 58. Suite für Kammerorchester op. 37 (jazzové tance), 1921;
WV 64. Suite aus dem Ballett Ogelala, 1922–24;
WV 79. Suite aus der Musik zu Le bourgeois gentilhomme von Moliere, 1926;
WV 94. Festliches Vorspiel, 1929;
(Koncerty a koncertantní skladby)
WV 28. Konzert für Klavier und Orchester op. 11, 1913;
WV 66. Konzert für Klavier und kleines Orchester, 1923;
WV 89. Double Concerto pour flute et piano a l accompagnement d un orchestre a cordes et de deux cors, 1927, Jan Válek Praha b. r., Panton Praha 1965;
WV 97. Concert pour quatuor a cordes a l accompagnement d un orchestre des instruments a vent, 1930, Panton Praha 1961.
Vokální skladby
Písně s doprovodem klavíru nebo komorního ansámblu
WV 10. Zigeuner Lieder op. 12, text: Adolf Heyduk. (1. Rings ist der Wald, 2. Als die alte Mutter), 1910–11;
WV 11. Fünf Lieder für Sopranstimme op. 13, texty: Cäsar Fleischlen, Otto Julius Bierbaum, Max Dauthendey, Hermann Hesse, Emil Alfred Herrmann (1. Ganz still zuweilen, 2. Traum durch Dämmerung, 3. Graue Engel, 4. Ida, 5. Der Wanderer und das Blumenmädchen), 1910–11;
WV 12. Drei Lieder für Sopranstimme op. 14, texty: Cäsar Fleischlen, Otto Falckenberg, Friedrich Adler (1. Februarschnee, 2. Sommerabend, 3. Dämmerstunde), 1911;
WV 16. Drei Lieder aus der Sammlung „Das Lied vom Kinde“ für Sopranstimme und Klavier op.18, texty: Gustav Falke, Anna Ritter, Theodor Storm (1. Einem Kinde, 2. Geheimnis, 3. Juli), 1911;
WV 26. Lieder für Bariton und Klavier, op. 9. Texte aus „Die Garbe“ von Hans Steiger, 1913;
WV 33. Drei Lieder für eine Altstimme mit Klavierbegleitung op 15, texty: Oscar Wilde (1. Madonna mia, 2. Rosa mystica, 3. E tenebris), 1914;
WV 38. Fünf Lieder von Ch. Morgenstern ( pro bariton a klavír) op. 20 (1. Der Schaukelstuhl auf der verlassenen Terasse, 2. Das Weiblein mit der Kunkel, 3. Die Beichte des Wurms, 4. Galgenbruders Lied an Sophie, die Henkersmaid, 5. Der Seufzer), 1915;
WV 196. Symphonia germanica (opus extra). Zur Anwendung sämtlicher Gliedma en und Auffrischung des Dresdner Musiklebens! Auch den gleichgesinnten Rezensenten zur Freude. Dem gro en P.Z. gewidmet, 1919;
WV 197. !Nur für Herren! Sonata erotica für Solo-Muttertrompete (opus extra), 1919;
WV 52. Fünf Gesänge mit Klavier op 32. Autor textů neuveden (1. Langsam wandle ich dahin, 2. Lass mich, da ich glauben will, 3. Ruhe der Fläche, 4. Schmerz, der lastend liegt, 5. Nun versank der Abend), 1919, Schott Mainz 1994;
WV 110. „1917“. Liederzyklus für eine Singstimme mit Klavierbegleitung (1. Der arme Kunrad, 2. Und dennoch; text Otto Erich Hartleben, 3. Lied der Revolution; text Louise Michel, 4. Ostrava; text Petr Bezruč, 5. Plumlov; text Petr Bezruč, 6. Der Aufwiegler und der Maurer; ruská píseň v překladu Maxe Barthela, 7. Unversöhnlich; text Erich Mühsam, 8. Trauermarsch; ruská píseň, 9. Drahtbinder; slovenská píseň v překladu Rudolfa Fuchse, 10. Der Hölzgardist; text: Rudolf Fuchs, 11. Lied; text Rudolf Fuchs, 12. Aufforderung zum Streik; text Oskar Kanehl), 1933, písně č. 3 a 12 vyšly pod názvem Dve pesni gneva v překladu Vsevoloda Rožděstvenského v nakladatelství Triton, Petrohrad (tehdy Leningrad) 1934;
WV 114. Trinklied (s doprovodem loutny), text: Rudolf Fuchs, 1933, Josef Oppelts Neffe Praha 1933;
WV 120. Národní písně a tance z Těšínska (15 písní), 1936, Panton Praha 1960 (pod názvem Písně a tance z Těšínska);
WV 31. Drei Stimmungsbilder für eine Sopranstimme, Violine und Klavier op. 12 nach Hans Steiger (1. Sangen Geigen übern See, 2. Schlie e deine Augen zu, 3. Wei t du), 1913;
WV 61. Die Wolkenpumpe op. 40. Ernste Gesänge für eine Baritonstimme mit vier Blasinstrumenten und Schlagzeug nach Worten des heiligen Geistes Hans Arp (1. aus karaffen, 2. das nackte körperlein, 3. eitel ist, 4. sternenminniger), 1922, Schott Mainz 1993;
WV 121–122. Žebrák pro recitátora, flétnu, violu a violoncello; text Josef Hora. – Dráty (instrumentální mezihra) – Ukolébavka pro mezzosoprán a tentýž doprovod, text; Jindřich Hořejší (komponováno jako součást rozhlasového pásma), 1936.
Vokálně orchestrální skladby
WV 19. Vier Lieder für Sopranstimme nach Gedichten aus „Die Garbe“ von Hans Steiger mit Orchesterbegleitung op. 2 (1. Eine silberwei e Blume, 2. Ich wei , du siehst es, 3. Du wunderliche kleine Hand, 4. Mein Herz voll Jubilieren), 1912;
WV 96. H. M. S. Royal Oak. Ein Jazzoratorium nach Worten von Otto Rombach für einen Sprecher, einen Jazzsänger (Tenor), gemischten Chor (mit Sopran Solo) und symphonisches Jazzorchester, 1930;
WV 100. Das Manifest. Nach Marx – Engels dreizehnstimmige Kantate für vier Solostimmen, doppelten gemischten Chor, Kinderchor und Bläserorchester, 1932, klavírní výtah Panton Praha 1961;
WV 129. Valašské národní písně a tance pro sólový zpěv a smíšený sbor s doprovodem orchestru, 1939 (pro rozhlas pod jménem Jan Kaláb);
WV 130. Hanácké národní písně a tance pro mezzosoprán, bariton, smíšený sbor a orchestr, 1940 (pro rozhlas pod jménem Jan Kaláb);
WV 140. Chodské písně pro soprán, tenor, bariton, smíšený sbor a orchestr, 1941 (tužková skica, komponováno ve vězení v pražském domě YMCA).
Masové písně
WV 113. Píseň o Thälmannovi, text: Milan Maralík, 1933, Karbusický, Vladimír – Pletka, Václav (ed.): Dělnické písně, s. 716 (Praha 1958);
WV 115. K 1. máji 1934, text: Jan Dolina, 1934, hektografovaný leták 1934 (DDOČ Praha);
WV 188. Úderník. Píseň s průvodem klavíru, text: Ján Rob Poničan, kolem 1937.
Jevištní díla
WV 64. Ogelala. Ballettmysterium in einem Aufzug nach einem antik-mexikanischen Original. Aus der Sammlung Les drames ballets du Tun von Abbé Brasseur de Bourbourg (Paris 1862) frei bearbeitet von Karel Josef Beneš, 1922, klavírní výtah UE Wien 1925;
WV 78. Die Mondsüchtige. Tanzgroteske in einem Aufzug von Vítězslav Nezval, 1925;
WV 79. Le bourgeois gentilhomme de Moliere. (Scénická hudba k českému provedení Molierovy hry pod názvem Bařtipán v Národním divadle Praha, 1926), 1926;
WV 93. Flammen. Eine musikalische Tragikomödie in zwei Aufzügen zu 10 Bildern von Karel Josef Beneš (deutsche Übersetzung von Max Brod), 1927–29. (Premiéra opery zazněla v českém provedení pod názvem Plameny v Brně 1932);
WV 112. Der Friede. Komödie von Aristophanes in Bearbeitung von Adolf Hoffmeister. Szenische Musik für Blasinstrumente und Schlagzeug, 1933. (Hra pod názvem Mír byla určena pro českou scénu, cenzura ji však zakázala).
Úpravy
Všechny úpravy skladeb vznikly na objednávku šéfa hudebního vysílání Československého rozhlasu Karla Boleslava Jiráka jako existenční výpomoc, v níž setrval i v době okupace. Do tohoto okruhu skladeb patří také úpravy výše uvedených valašských, hanáckých a chodských písní (WV 129, 130, 140).
WV 189. Jan Nepomuk Kaňka: klavírní koncert. Rekonstrukce a úprava od Ervína Schulhoffa, 1930;
WV 190: Jakub Jan Ryba: Koncert pro cello s doprovodem orchestru, 1932;
WV 99. Thomas Anton Kunz (1759–1830): Pygmalion (komponiert in Prag anno 1780). Kantáta pro tenor a soprán s orchestrem, instrumentoval E.S., 1932;
WV 191. Karel Stamic: Symfonie D dur, 1932;
WV 192. Jan Václav Antonín Stamic: VII. symfonie, 1932;
WV 193. Karel Stamic: IX. symfonie, 1932;
WV 194. Jan Václav Antonín Stamic: XI. symfonie, 1932;
WV 195. Antonín Vranický: Koncert C dur pro housle a orchestr (úprava pro housle a klavír), 1932;
WV 126. Sigmund Romberg: Un nuage gris, 1939 (instrumentace pro orchestr pod pseud. Franta Michálek; skartováno);
WV 127. Josef Vrbata: Miniaturní valčíky a mazurky, 1939 (instrumentace pro orchestr pod pseud. Franta Michálek);
WV 128. Karel Weis: Cotillon op. 17, 1939 (instrumentace pro orchestr pod pseud. Franta Michálek; skartováno);
WV 131. František Krommer: smyčcový kvartet op. 95, 1940 (orchestrální úprava pod jménem Jan Kaláb; skartováno);
WV 132. František Krommer: Symfonie F dur op. 12, 1940;
WV 133. Ludwig van Beethoven: Rondo und Capriccio op. 129, 1940 (orchestrální úprava);
WV 134. Karel Boleslav Jirák: Malá suita op. 12, 1940 (orchestrální úprava pod jménem Jan Kaláb);
WV 135: Jan Malát: Jeník a Andulka. Vesnická povídka z československých národních písní sestavila Milada Šimáčková, 1940 (orchestrální úprava pod jménem Jan Kaláb);
WV 136. Jan Ladislav Dusík: Postní menuet, 1940 (orchestrální úprava; skartováno);
WV 137. Jan Křtitel Vaňhal: Rondo in Es, 1940 (orchestrální úprava; skartováno);
II. Dílo literární
Stati, články, rozhovory
Felix Petyrek (Auftakt 3, 1923, s. 242–244);
Nový operní sloh (Národní a Stavovské divadlo 1, 1923–24, č. 35, 25. 5. 1924);
Arnold Schönberg (1874–1924), (Národní a Stavovské divadlo 2, 1924–25, č. 5, 26. 9. 1924);
Arnold Schönberg (naroz. 1874) (Národní a Stavovské divadlo 2, 1924–25, č. 10, 31. 10. 1924);
Der mondäne Tanz (Auftakt 4, 1924, s. 73–77);
Erwin Schul (pseud.): Operettenmysterium. Ein Faschingsschwank (Auftakt 4, 1924, s. 82–84);
Erwin Hoff (pseud.): Manifest zur Wirtshausmusik (Auftakt 4, 1924, s. 84–86);
Erwin Schulhoff (vlastní portrét a analýza smyčcového sextetu) (Neue Musik-Zeitung 45, 1924, s. 196 ad.);
Der neue Klavierstil (Auftakt 4, 1924, s. 141–147);
Köpfe (Auftakt 4, 1924, s.156);
Paraphrase über Herrn Strawinsky (Auftakt 4, 1924, s. 281–283);
Igor Strawinsky (Der Feuerreiter, Blätter für Dichtung und Kritik, 3, 1924, č. 1, s. 37 ad.);
Petruška (Národní a Stavovské divadlo 2, 1924–25, č. 31, 4. 4. 1925);
Saxophon und Jazzband (Auftakt 5, 1925, s. 179–183);
Eine Jazz-Affaire (Auftakt 5, 1925, s. 220–222);
Leoš Janáček-Betrachtungen anlässlich seines 70. Geburtstages (Musikblätter des Anbruch 7, 1925, č. 5, s. 237–239; česky: Národní a Stavovské divadlo 1, 1923–24, č. 39, 22. 6. 1924 a 2, 1924–25, 16. 5. 1925);
Václav Talich (Musikblätter des Anbruch 7, 1925, s. 254–256);
Erwin Schulhoff (vlastní analýza Concertina) (Neue Musik-Zeitung 47, 1926, s. 427);
Wie spielt man auf dem Vierteltonklavier? (Auftakt 6, 1926, s.106–109);
Wie denken Sie über die zeitgemä e Weiterentwicklung der Oper? (odpověď na anketní otázku) (Blätter der Staatsoper Berlin 1927, sešit 4; otisk viz Schebera Jürgen-Bärbel Schrader, Kunstmetropole Berlin 1918–1933, Berlín 1987, s. 172);
Einige Bemerkungen über meine I. Symphonie (Pult und Taktstock 5, 1928, s. 57);
Erich Kleiber (Auftakt 8, 1928, s. 218–219);
Má opera Plameny (Česká hudba 35, 1931–32, s. 202–204);
Uggé, Emanuel: Jazzové klavírní duo čili hodinka s prof. E. Schulhoffem a drem Oldřichem Letfusem (Revue Ultraphonu 1933, č. 3, s.9);
Alschwang, Arnold: Gespräch mit Erwin Schulhoff (Das internationale Theater, sešit 5–6, Moskva 1934);
Ervín Schulhoff k anketě o československé hudbě (Rytmus 3, 1937–38, s.117).
Literatura
I. Lexika
OSNND (Gracian Černušák)
Grove 5 (Gracian Černušák)
Riemann12
ČSHS
MGG1(Rudolf Quoika)
NewGrove2 (Josef Bek)
Seeger
MuzE
MEH
EJ (Josef Kotek)
Komponisten der Gegenwart 1992, 28 s. (Josef Bek)
NewGrove2 (Josef Bek)
Universität Hamburg, Lexikon vervolgte Musiker und Musikerinnen der NS-Zeit
II. Časopisecké články a knižní publikace
Just, Vladimír: Školská hlídka a pedagogika hudební (Schulhoffovo vystoupení na večeru konzervatoře) (Smetana 1, 1906, s. 109).
Smolian, Artur: Kritik: Konzert-Leipzig (Schulhoff jako klavírista a skladatel) (Musik 10, 1910–11, s. 191).
Petzet, Walter: Musikbriefe aus Dresden und Hannover. Dresden im Mai (Signale für die musikalische Welt 77, 1919, s. 443–444).
Petzet, Walter: Musikbrief aus Dresden (Signale für die musikalische Welt 78, 1920, s. 13).
Hirschberg, Walter: Aus Berlin-Karin Dayas-Söndlin (Signale für die musikalische Welt 78, 1920, s. 104).
Petztet, Walter: Musikbriefe aus Dresden und Hamburg (Signale für die musikalische Welt 78, 1920, s. 571–573).
-řá-: Večer skladeb soudobých expresionistů (Hudba 1, 1919–20, s. 129).
H.D. /Hubert Doležil/: Ervín Schulhoff... (Smetana 10, 1920, č. 3, s. 47).
Broesike-Schoen, Max: Musik in Dresden (Musikblätter des Anbruch 2, 1919–20, s. 152–155).
Broesike-Schoen, Max: Musik in Dresden (Musikblätter des Anbruch 2, 1919–20, s. 469–470).
Hirschberg, Walter: Aus Berlin. Schulhoffs Klavierabend...(Signale für die musikalische Welt, 80, 1922, s. 417).
Schrader, Bruno: Aus Berlin (Zeitschrift für Musik 89, 1922, s. 191).
Steinhard, Erich: Deutsche Tondichter in der Tschechoslowakei (Auftakt 4, 1924, s. 152–155).
Abs. /Ambros, Emanuel/: Olomouc – prosinec 1924 (Listy Hudební matice-Tempo 4, 1924–25, s. 123).
J.T. /Jaroslav Tomášek/: Koncerty v Praze. Schulhoffův koncert pro klavír a malý orchestr (Hudební rozhledy 1, 1924–25, č. 8, s. 136).
Hip. /Hippmann, Silvestr/: Z hudebního života (Listy Hudební matice-Tempo 4, 1924–25, s. 160–161).
-: Z hudebního života – Česká filharmonie (Listy Hudební matice-Tempo 4, 1924–25, s. 307–309).
Holle, Hugo: Donaueschingen Kammermusikfest (Auftakt 4, 1924, s. 218–219).
Fischer, G.: Zweites Kammermusikfest in Salzburg (Berliner Börsencourier, 10. 8. 1924).
Steinhard, Erich: Aus einem Prager Musikmilieu (Musikblätter des Anbruch 7, 1924–25, s. 259–262).
Černušák, Gracian: Mezinárodní hudební festival v Benátkách (3.–8. září 1925) (Hudební rozhledy 2, 1925–26, č. 1, s. 1–4).
Hippmann, Silvestr: Benátský festival... (Listy Hudební matice-Tempo 5, 1925–26, s. 14–19).
Steinhard, Erich: Arteriosklerose im Kammermusikverein (Auftakt 5, 1925, s. 34).
-k /Černušák, Gracian/: Brno... (koncert Ervíny Brokešové a Ervína Schulhoffa) (Listy Hudební matice-Tempo 5, 1925–26, s. 109–113).
Steinhard, Erich: Tagebuch (kritika 32 variací WV 53 a klavírního koncertu WV WV 66) (Auftakt 5, 1925, s. 119–124).
Baum, Oskar: Junge deutsche Musik in der Tschechoslowakei (Auftakt 5, 1925, s. 135–138).
Steinhard, Erich: Tonale, atonale und antiquierte Musik (Auftakt 5, 1925, s. 259–262).
O.L.M.: II. koncert Spolku pro moderní hudbu (Duo pro housle a violoncello) (Dalibor 41, 1925, s. 379–380).
Hába, Alois: Česká hudba v Paříži a Londýně (Listy Hudební matice-Tempo 5, 1925–26, s. 168).
-: Čtvrttónová hudba v Německu (Listy Hudební matice-Tempo 5, 1925–26, s. 299–300).
M.O. /Očadlík, Mirko/: Moderní spolek (I. smyčcový kvartet WV 72) (Listy Hudební matice-Tempo 5, 1925–26, s. 292–293).
Deutsch, Leonhard: Die Klavierkomposition in Mittel-Europa seit dem Weltkrieg (Auftakt 6, 1926, s. 73–78).
Stuckenschmidt, Hans Heinz: Der neue Klaviervirtuose (Auftakt 6, 1926, s. 79–82).
Steinhard, Erich: Schulhoff - Erstaufführung im „Verein für moderne Musik“ (I. smyčcový kvartet WV 72) (Auftakt 6, 1926, s. 82–83).
J.H. /Josef Hutter/: Opera v Praze (Schulhoffův Bařtipán) (Hudební rozhledy 3, 1926–27, č. 2, s. 28).
Steinhard, Erich: Donaueschingen: Mechanisches Musikfest (Auftakt 6, 1926, s. 183–187).
Löwenbach, Jan: Donaueschingen 1926 (Listy Hudební matice-Tempo, 6, 1926–27, s. 65–67).
V.H. /Helfert, Vladimír/: Národní divadlo v Brně (balet Ogelala) (Hudební rozhledy 3, 1926–27, s. 79–80).
-k /Černušák, Gracian/: Brno (totéž) (Listy Hudební matice-Tempo 6, 1926–27, s. 164).
Doflein, Erich: Die Neue Musik des Jahres. Versuch eines theoretischen Überblicks im Anschluss an das Internationale Musikfest in Zürich, das Kammermusikfest in Donaueschingen und die Tagung für deutsche Orgelkunst in Freiburg im Breisgau (Melos 5, 1926, s. 333–338, 369–381; o Concertinu E. Schulhoffa viz s. 369).
J.H. /Josef Hutter/: Pražské koncerty. Ve Spolku pro moderní hudbu... (Hudební rozhledy 3, 1926–27, č. 8, s. 137).
Steinhard, Erich: Erwin Schulhoffs Musik zum „Bürger als Edelmann“ (Auftakt 7, 1927, s. 50–51).
Steinhard, Erich: E. Schulhoff: I. Streichquartett (Auftakt 7, 1927, s. 133).
Günther, Siegfried: Neue Klaviermusik für die Jugend II (Auftakt 7, 1927. s. 314–316). Burian, Emil František: Jazz (Praha 1928).
Einstein, Alfred: Musik in Berlin (I. symfonie) (Berliner Tageblatt und Handels-Zeitung 21. 4. 1928).
Springer, H. und Heinrich Strobel: Aufführungsbesprechungen (I. symfonie) (Melos 7, 1928, s. 224 ad.).
K. B. J. /Jirák, Karel Boleslav/: Otakar Hollmann (Suita pro levou ruku) (Listy Hudební matice-Tempo 7, 1927–28, s. 256–257).
Al.H. /Hába, Alois/: Koncerty Radiojournalu (Listy Hudební matice-Tempo 7, 1927–28, s. 324–325).
bv. /Vomáčka, Boleslav/: Barevný klavír (Listy Hudební matice-Tempo 7, 1927–28, s. 327).
Steinhard, Erich: Prager Tagebuch. Tschechische Philharmonie (Dvojkoncert) (Auftakt 8, 1928, s. 296).
Hába, Karel: Erwin Schulhoff: Sonate pour violon seul (Listy Hudební matice-Tempo 8, 1928–29, s. 228).
Steinhard, Erich: Modemusiker Erwin Schulhoff (Auftakt 9, 1929, s. 80–81).
Hippmann, Silvestr: Spolek pro moderní hudbu (Divertissement) (Listy Hudební matice-Tempo 8, 1928–29, s. 291).
F.B. /Bartoš, František/: Přítomnost (Sonáta pro housle a klavír) (Listy Hudební matice-Tempo 12, 1932–33, s. 104).
lk. /Kundera, Ludvík/: Erwin Schulhoff: Sonate No 2 for pianoforte (Listy Hudební matice-Tempo 9, 1929–30. s. 156).
lk. /Kundera, Ludvík/: Erwin Schulhoff: Cinq études de jazz (Listy Hudební matice-Tempo 9, 1929–30, s. 156–157).
F.B. /Bartoš, František/: Erwin Schulhoff: Sonata. Flute and piano (Listy Hudební matice-Tempo 9, 1929–30, s. 157).
lk. /Kundera, Ludvík/: Erwin Schulhoff: Hot Music (Listy Hudebníé matice-Tempo 9, 1929–30, s. 344–345).
Steinhard, Erich: Das Internationale Musikfest in Oxford und London (Auftakt 11, 1931, s. 212–216 (o baletu Náměsíčná viz s. 214).
Sanders, Paul: Het Negende Muziekfest der I.S.f.C.M. te Oxford-Londen (De Muziek 5, 1931, s. 461 ad.) ( Náměsíčná).
Steinhard, Erich: Eine neue Don-Juan-Oper. Erwin Schulhoffs „Flammen“ im Brünner Nationaltheater (Berliner Tageblatt 17. 2. 1932).
Steinhard, Erich: Erwin Schulhoffs Flammen (Auftakt 12, 1932, s. 78–80).
Steinhard, Erich: Erwin Schulhoff als Opernkomponist. Don Juan im Frack (Melos 11, 1932, s. 107–108).
Smetana, Robert: K premiéře Schulhoffových Plamenů (Index 1932, s. 22–24).
Očadlík, Mirko: Erwin Schulhoff zápasí s ideami (Plameny) (Klíč 2, 1931–32, s. 113–117).
Očadlík, Mirko: Slavnostní předehry (Klíč 2, 1931–32, s. 233).
-: Komorní jazzové kvarteto. Ke koncertu v Praze 23. 7. 1932 (Radio journal 10, 1932, č. 29, s. 4).
bv. /Vomáčka, Boleslav/: Koncerty České filharmonie (Koncert pro smyčcový kvartet a dechy WV 97) (Listy Hudební matice-Tempo 12, 1932–33, s. 146–147).
Hába, Alois: Mezinárodní konference hudebních skladatelů v Moskvě v létě 1933 (Klíč 3, 1932–33, s. 271–272).
bv. /Vomáčka, Boleslav/: Koncerty. Česká filharmonie (II. symfonie WV 101) (Listy Hudební matice-Tempo 14, 1934–35, s. 280).
Nejedlý, Vít: Jazzová kantáta (Haló noviny 14. 2. 1935).
-ek /Racek, Jan/: Schulhoffovo jazzové oratorium v brněnském rozhlase (Lidové noviny 14. 2. 1935).
-ek /Racek, Jan/: Rozhlas brněnský (Listy Hudební matice-Tempo 14, 1934–35, s. 209–210) (Slavnostní předehra).
jt. /Tomášek, Jaroslav/: Koncerty (písňový cyklus „1917“ WV 110) (Listy Hudební matice-Tempo 15, 1935–36, s. 103).
-: Technické možnosti hudebního rozhlasu (synchronní vysílání ze dvou různých vysílačů) (Radiojournal 14, 1936, č. 26, s. 2).
fp /Pícha, František/: Rozhlas pražský (Pygmalion T.A.Kunze v úpravě E. Schulhoffa WV 99) (Listy Hudební matice-Tempo 16, 1936–37, s. 64–65) .
Reiman, Pavel – Filipec, Jiří: Průkopník socialistického realismu v české hudbě (Tvorba 18, 1949, s. 1252).
vd. - jv.: Hudební život v ČSR (kritiky VI. symfonie WV 138 a Koncertu pro smyčc. kvartet a dechy WV 97). (Hudební rozhledy 2, 1949–50, č. 4–5, s. 119–121).
Sychra, Antonín: Dvě hudební vítězství z doby boje proti fašismu. Ervín Schulhoff, VI. symfonie (Symfonie svobody) – Josef Stanislav, Symfonie G dur (Rudoarmějská) (Hudební rozhledy 2, 1949–50, č. 6, s. 151–152).
Stolařík, Ivo – Štědroň, Bohumír: K dějinám hudby v Ostravském kraji (Slezský sborník 53, 1955, s. 195–229, o Schulhoffovi s. 211–212).
Válek, Jiří: Zápas o hudbu dneška (Hudební rozhledy 14, 1961, s. 637–638).
Jirko, Ivan: Honeggerův Pacific a Schulhoffova symfonie (Hudební rozhledy 15, 1962, s. 298–299).
Gregor, Vladimír: Skladatelská tvorba Ervína Schulhoffa v době jeho ostravského působení (sborník Ostrava, svazek 2, 1964, s. 82–123). ČSV 1971.
Ludvová, Jitka: Ervín Schulhoff pianista (Hudební věda 10, 1973, s. 225–232).
Kotek, Josef: Kronika české synkopy. Půlstoletí českého jazzu a moderní populární hudby v obrazech a svědectvích současníků. I. díl (1903–1938) (Praha 1973).
Gregor, Vladimír: Ervín Schulhoff – Leoš Janáček (Hudební rozhledy 27, 1974, s. 281–282).
Simakova, Natalie: Ervín Schulhoff a jeho symfonie (sborník Česká hudba světu – svět české hudbě, Praha 1974, s. 237–246).
Bek, Josef: Ervín Schulhoff a avantgarda (sborník Česká hudba světu – svět české hudbě, Praha 1974, s. 247–268).
Doubravová, Jarmila: Z rané tvorby Ervína Schulhoffa (Hudební rozhledy 29, 1976, s. 281–285).
Musil, Vlastimil: Ervín Schulhoff a jeho Komunistický manifest (Hudební rozhledy 30, 1977, s. 512–517).
Pukl, Oldřich: Schulhoffovo oratorium Komunistický manifest (Hudební věda 15, 1978, s. 36 ad.).
Labhart, Walter: Wer war Erwin Schulhoff? Anmerkungen zu einem vergessenen Pionier der Neuen Musik (Zeichen und Werte, č. 40. Kulturelle Beilage zum Landboten (Winterthur), 17. 2. 1979, s. 23–24).
DČHK.
Jiránek, Jaroslav: Muzikologické etudy, kapitola Pavel Bořkovec a Ervín Schulhoff (Praha 1981, s. 150–156).
Labhart, Walter: Erwin Schulhoff. Ein vergessener Bahnbrecher der „Third Stream Music“ (Neue Zürcher Zeitung 4. 8. 1982, s. 23–24).
Bek, Josef: Der Dresdner Aufenthalt E. Schulhoffs (Beiträge zur Musikwissenschaft 24, 1982, s. 112–122).
Nauck, Gisela: Oratorium „Das Kommunistische Manifest“ – zu einem unbekannten Werk des tschechischen Komponisten Erwin Schulhoff (Musik und Gesellschaft 33, 1983, s. 149 ad.).
Bek, Josef: Avantgarda. Ke genezi socialistického realismu v české hudbě (Praha 1984).
Herrmann, Mathias: Musik der Empörung. Zur Pflege Neuer Musik durch Erwin Schulhoff und Paul Aron von 1919 bis 1933 in Dresden (Sächsische Heimatblätter 31, 1985, č. 2, s. 74–76).
Pukl, Oldřich: Konstanty, dominanty a varianty Schulhoffova skladebného stylu (Praha 1986).
Bek, Josef: Schulhoffův Manifest (Estetika 24, 1987, s. 40–42).
Streller, Friedbert: Erwin Schulhoffs Beziehung zu Berlin (Studien zur Berliner Musikgeschichte. Vom 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart, Berlin 1989, s. 313–320).
Widmaier, Tobias: Dadaist mit Wolkenpumpe. Zur Wiederentdeckung von Erwin Schulhoff (Neue Zeitschrift für Musik 152, 1991, č. 11, s. 5–11).
Bek, Josef: Der kühnste Traum der Avantgarde (Bühne 1991, č. 12, s. 124–125).
Bek, Josef: Erwin Schulhoff (sborník Musik in Theresienstadt, edice Verdrängte Musik, svazek 1, Berlin 1991, s. 44–59).
Labhart, Walter: Vom Modemusiker zum Politmusiker. Hinweise auf Erwin Schulhoff (Dissonanz. Die neue schweizerische Musikzeitschrift, č. 33, srpen 1992, s. 4–7).
Eberle, Gottfried (ed.): Erwin Schulhoff. Die Referate des Kolloquiums in Köln am 7. Oktober 1992 (edice Verdrängte Musik, svazek 5, Hamburg 1993).
Widmaier, Tobias: „Meine Zähne klappern im Shimmytakt“ (Saarbrücker Hefte, č. 69, červen 1993, s. 80–87).
Bek, Josef: „Alban Berg nennt sich mein neuer Freund“. Erwin Schulhoff als musikalischer „Futurist“ in Dresden (Österreichische Musikzeitschrift 47, 1993, č. 7–8, s. 469–476).
Josef Bek: Erwin Schulhoff. Leben und Werk (Hamburg 1994).
Widmaier, Tobias: Colonel Schulhoff, Musikdada. Unsinn als Ausdruck von Lebendigkeit (Neue Zeitschrift für Musik 155, 1994, č. 3, s. 15–21).
Bek, Josef: Erwin Schulhoff - Prager Komponist und Klaviervirtuose (villa nostra, Wei enburger Blätter für Geschichte, Heimatkunde und Kultur von Stadt und Wei enburger Land 2, 1994, č. 2, s. 5–23).
Bek, Josef: Meine Zähne klappern im Shimmytakt. Der Komponist Erwin Schulhoff (FonoForum, München 1994, č. 6, s. 34–38).
Widmaier, Tobias (ed.): „Zum Einschlafen gibt s genügend Musiken. Die Referate des Erwin Schulhoff-Kolloquiums in Düsseldorf im März 1994 (edice Verdrängte Musik, svazek 11, Hamburg 1996).
Widmaier, Tobias: Sin(n)copations: ein Kapitel Dada-Musik (Musik als Text. Bericht über den internationalen Kongre der Gesellschaft für Musikforschung, Freiburg im Breisgau, svazek 2, s. 523–527, Kassel 1999).
Viktorinová, Lucie: Erwin Schulhoff v politicko-společenských proměnách 20. a 30. let 20. století a jeho oratorium Komunistický manifest, Brno 2014
III. Edice nenotových pramenů
Forbáth, Imre: Ervín Schulhoff (Praha 1946).
Stanislav, Josef: Ervín Schulhoff. K výročí jeho šedesátých narozenin (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 10, s. 442–443).
Stará, Věra (ed.): Ervín Schulhoff. Vzpomínky, studie a dokumenty (Praha 1958).
Musil, Vlastimil: Příklad bojovníka (Hudební rozhledy 16, 1963, s. 138–143).
Vojtěch, Ivan (ed.): Arnold Schoenberg, Anton Webern, Alban Berg: Unbekannte Briefe an Erwin Schulhoff (Miscellanea musicologica, sv. 18, 1965, s. 31–83).
-: Erwin-Schulhoff-Konzert in Dresden (přetisk programu skupiny Werkstatt der Zeit a vzpomínkový dopis Otto Griebela) (Mitteilungen der Deutschen Akademie der Künste zu Berlin 6, 1968, č. 3, s. 7 ad.).
Bek, Josef: Schulhoffův projekt revoluční hudby (přetisk stati Revolution und Musik v překladu a s komentářem) (Hudební rozhledy 30, 1977, s. 504–508).
Griebel, Otto: Ich war ein Mann der Stra e. Lebenserinnerungen eines Dresdner Malers (Halle, Leipzig 1986).
Bösch, Katrin – Vojtěch, Ivan (ed.): Der Briefwechsel zwischen Erwin Schulhoff und Alban Berg (Schweizer Jahrbuch für Musikwissenschaft. NF 13–14, 1993–94. Musik des 20. Jahrhunderts, s. 27–86, Bern).
Widmaier, Tobias (ed.): Erwin Schulhoff. Schriften (Verdrängte Musik, svazek 7, Hamburg 1995).
Goergen, Jeanpaul (ed.): Poesien, Texte und Briefe des Dadakomponisten Erwin Schulhoff (1894–1942) (Siegen 2001).
Archivalie
Velká část pozůstalosti je uložena v Českém muzeu hudby v Praze. Archivně ji zpracovala a vydala inventář Anna Chadová (Ervín Schulhoff, inventář fondu S 173, Praha 1982). Fond obsahuje mimo jiné osobní doklady, korespondenci, rukopisy notových i nenotových materiálů, ilustrační materiál, celkem 1332 inventárních jednotek. Před zakoupením pozůstalosti se však některé cenné prameny ztratily, např. část nejvýznamnější korespondence, spálen byl údajně skladatelův deník (k dispozici je pouze rukopisný opis, který jsem si pořídil v roce 1972). Ve Vídni v Musiksammlung der Österreichischen Nationalbibliothek je uloženo 19 Schulhoffových dopisů Albanu Bergovi (z let 1919–21) a léta nezvěstný dada-sešit s rukopisnými poznámkami a vlepenými výstřižky z drážďanského období. V berlinském Stiftung Archiv der Akademie der Künste jsou 4 dopisy George Groszovi a 1 Richardu Stillerovi z let 1919–20. Korespondence s Universal Edition (489 dopisů z let 1925–31) se nachází v Musiksammlung der Stadtbibliothek Wien. Jedenáct dopisů ředitelství Nového německého divadla v Praze z let 1933–36 je deponováno v Archivu hlavního města Prahy. Rukopisy některých skladeb pro rozhlas jsou v hudebním archivu Českého rozhlasu v Praze. Jednotlivosti pramenné povahy jsou rozptýleny po soukromých archivech, není jich však mnoho.
