Jaromír Weinberger

08/01/1896 Praha, 08/08/1967 St. Petersburg (Florida)  

Narodil se 8. ledna 1896 na Královských Vinohradech. Kdo a kdy objevil jeho hudební talent, nevíme. Muzikální byla pravděpodobně matka, otec obchodoval s nábytkem. Jisté je, že malý Jaromír byl obdarován mimořádným talentem, jak dokládá i novinová zpráva z roku 1906 z pera učitelky, spisovatelky a překladatelky Ludmily Grossmannové Brodské: „Máme u nás v Čechách, v Praze, osvědčeného již hudebního skladatele, jímž je ani ne posud devítiletý hošík, žák čtvrté třídy obecné školy vinohradské, Jaromír Weinberger. Zní to sice neuvěřitelně, ale faktem jest, že již letos na jaře Hlahol vinohradský při své slavnostní produkci v Národním domě provedl veřejně dvě úplně samostatné skladby Jar. Weinbergera, jimiž četné posluchačstvo bylo uchváceno, poněvadž hudební průvod na pianě obstaral skladatel; útlý drobný hošík zcela precizně řídil písně jednu pro 1 a druhou pro 3 hlasy. Nadání jeho nelze podceňovati, poněvadž velice upomíná na prvé doby tvoření Mozartova.“ Talentovaný hoch začal studovat hudbu nejprve u mladého Jaroslava Křičky (1882–1969). Cenné rady v oblasti kompozice získal také od kapelníka, skladatele a pedagoga Františka Fraňka (1880–1962), skladatele a dirigenta Rudolfa Karla (1880–1945) a dirigenta Václava Talicha (1883–1961). Studia kompozice završil v mistrovské třídě Vítězslava Nováka (1870–1949) na Pražské konzervatoři a poté v Lipsku, kam odešel k „mistru kontrapunktu“ Maxi Regerovi (1873–1916), jehož puntičkářský přístup zejména k vedení vícehlasu je patrný v mnoha Weinbergerových dílech. 

Biografie

Začátky
V první světové válce mladý skladatel naštěstí nebojoval se zbraní v ruce (povolání na frontu byl ušetřen), o to větší sváděl bitvu o nalezení své vlastní umělecké identity. Vedle scénické hudby zkomponoval na libreto Františka Langera (1888–1965) pantomimu Únos Evelynin (podle Langerovy povídky Únos Eveliny Mayerové z roku 1910), kterou v roce 1915 uvedlo Divadlo na Vinohradech s Václavem Vydrou a Eduardem Kohoutem. Spolupracoval také s Českou filharmonií. Kritika se však k jeho hudbě stavěla vlažně. „Hudba páně Weinbergerova nemá vlastního profilu […]. Odívající se v moderní hudební roucho a s patetickým gestem rozvinující do krajních rozpětí prostředky moderního orchestru, ale přitom marně zakrývající vnitřní prázdnotu a nabubřelost svých myšlenek a falešnou afektovanost,“ znělo z recenzí. 

Možná právě to byl důvod, proč se Weinberger rozhodl v roce 1922 odjet do USA, kde přijal místo učitele skladby na Ithaca College School of Music. Nebyl zde prvním Čechem, v letech 1901–1902 učil na této škole také proslulý český houslový pedagog Otakar Ševčík (1852–1934). Přes prvotní upřímný zájem o americkou literaturu (například o dílo Walta Whitmana, Marka Twaina, Henryho Longfellowa či Francise Breta Hartea) a seriózní úvahu zkomponovat novou americkou symfonii po vzoru Dvořákovy Novosvětské, neměl Weinbergerův pobyt ve Spojených státech dlouhého trvání. Na podzim roku 1923 byl již opět v Praze a jeho Union Rhapsody se realizace nedočkala. Za skladatelský výsledek jeho amerického pobytu lze považovat tři skladby pro housle a klavír s názvy To Nelly Gray, Cowboy's Christmas a Banjos.

Ani po návratu z USA se Weinberger dlouho nikde „neohřál“. Krátce působil jako dramaturg Slovenského národního divadla v Bratislavě a jako učitel hudby v Chebu. Zatímco v Čechách pokračovalo jeho poněkud nemilosrdné umělecké lynčování ze strany kritiků (Boleslav Vomáčka například píše: „Není v našem uměleckém životě tajemstvím, že pan Weinberger stojí stranou našeho hudebního života a dosud ani svým dílem ani povahou své osobnosti nepřesvědčil, že by vytvořil hodnotný článek ve vývoji domácí hudby.“), na Slovensku se poprvé blýsklo na lepší časy. V březnu roku 1925 zde byla uvedena veselá hra se zpěvy a tanci od Jána Chalupky (1791–1871) Kocúrkovo alebo Len aby sme v hanbe nezostali s hudbou Jaromíra Weinbergera. Dílo tehdy nastudoval Oskar Nedbal (1874–1930). Téhož roku byla jedna jeho část uvedena za Nedbalova řízení také ve Vídni pod názvem Předehra ke staré slovenské komedii. Dílo bylo pochváleno jak na Slovensku, tak vídeňskou kritikou. Jedna z prvních zmínek o Weinbergerovi ve vídeňském hudebním tisku vůbec mluví o „radostně laděné skladbě s půvabnou hrou národních melodií“. Blížila se Weinbergerova hvězdná hodina a největší úspěch jeho života.

Weinbergerova pohádková opera Švanda dudák z roku 1927 dobyla celý svět, včetně Metropolitní opery v New Yorku a londýnské Covent Garden.

Švanda dudák
Opera Švanda dudák na libreto Miloše Kareše (1891–1944) podle populární báchorky Strakonický dudák aneb Hody divých žen Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) měla premiéru 27. dubna 1927 v Národním divadle v nastudování Otakara Ostrčila (1879–1935). Navzdory pochvalným recenzím však po čtrnácti představeních z repertoáru zmizela. Její budoucnost se změnila v okamžiku, kdy libreto přeložil do němčiny Max Brod (1884–1968). V roce 1928 uvedlo německou verzi Městské divadlo ve Vratislavi, o rok později pražské Nové německé divadlo. Ve stejném roce se hrál Švanda dudák v Basileji, Lublani, Lipsku a Berlíně. V berlínské Státní opeře Pod lipami ho nastudoval legendární Erich Kleiber (1890–1956) s Theodorem Scheidlem a Mariou Müller v titulních rolích. Následovala Budapešť, Vídeň, Helsinky a Sofie. V roce 1931 ho uvedla Metropolitní opera v New Yorku, o tři roky později Královská opera Covent Garden v Londýně. A konečně v roce 1935 dorazil český dudák ze Strakonic až do Buenos Aires. Konec tomuto úspěšnému tažení udělaly norimberské zákony. Weinbergerova hudba se stala „nežádoucí“.

Jaromír Weinberger ovšem není jen Švanda dudák, byť žádné z jeho dalších děl již nedosáhlo věhlasu této mimořádně zdařilé opery. V roce 1929 dokončil Šest českých písní a tanců pro housle a klavír (upraveny také pro housle a orchestr), o dva roky později impozantní Passacagliu pro orchestr a varhany a v roce 1936 symfonii Hebrejský zpěv. Ve 30. letech vznikly také opery Milovaný hlas (Die geliebte Stimme, 1930), Lidé z Poker-Flatu (The Outcasts of Poker Flat, 1932), k níž napsal libreto autor Švandy dudáka Miloš Kareš, a Valdštejn (Wallenstein, 1937) objednaný Clemensem Kraussem (1893–1954) pro Operu ve Vídni (dnes Vídeňská státní opera). V roce 1933 podepsal Weinberger smlouvu na hudbu k filmu Venuše z ghetta podle právě vydaného románu Eduarda Rady (vlastním jménem Rudolf Ekštein, 1879–1968). Film však nebyl nikdy natočen. Weinberger rovněž podnikl výlet do operety. Po Jarních bouřích (premiéra 20. ledna 1933 v Berlíně s Jarmilou Novotnou a Richardem Tauberem v hlavních rolích) vznikly ve spolupráci s libretisty Bohumírem Poláchem (1899–1979) a Františkem Kožíkem (1909–1997) tři operety, všechny premiérované v Brně: Na růžích ustláno (1933), Apropó, co dělá Andula? (1934) a Císař pán na třešních (1936). Opereta Na růžích ustláno byla roku 1934 zfilmována s hvězdami Marií Tauberovou, Lídou Baarovou, Antonií Nedošínskou, Jindřichem Plachtou a Ladislavem Peškem. Weinberger byl činný i literárně. Od konce dvacátých let přispíval fejetony do Národních listů, například na téma atonální hudba, jazz nebo Antonín Dvořák.

K mimořádným Weinbergerovým dílům, která vznikla ve 30. letech, patří impozantní Passacaglia pro orchestr a varhany z roku 1931.

Život v emigraci
Stupňující se tlak, jenž se jako lavina šířil z nacistického Německa do celé Evropy, nakonec donutil i Jaromíra Weinbergera k rozhodnutí emigrovat. Na podzim roku 1938 odjel i se svou manželkou Hansi do Spojených států amerických, přestože v jednom ze svých dopisů adresovaných krajanovi do Buenos Aires zvažoval emigraci do Sovětského svazu.

Krátce po svém příjezdu do New Yorku s ním uveřejnil deník The New York Times rozhovor s titulkem „Weinberger hledá čas, aby komponoval.“ A opravdu – první roky strávené v Americe byly skladatelsky nesmírně plodné. Jedním z prvních Weinbergerových úspěchů na americké půdě bylo provedení jeho variací a fugy pro klavír a orchestr na téma staré anglické písně Under the Spreading Chestnut Tree 15. května 1939 Newyorskými filharmoniky za řízení Johna Barbirolliho (1899–1970). V roce 1939 rovněž vzniklo Deset charakteristických sól pro bicí a klavír, o rok později dokončil Mississippi Rhapsody. Bohatý na události byl rok 1941: 15. října byla v Cincinnati uvedena Lincoln Symphony, 5. listopadu premiéroval Washingtonský symfonický orchestr Českou rapsodii (Czech Rhapsody) a 5. prosince Ballet Russe de Monte Carlo balet Saratoga, poslední Weinbergerovo jevištní dílo.

Válka měla bohužel devastující dopad na skladatelovu rodinu. Matka a sestra Bedřiška zahynuly v koncentračním táboře; druhá sestra Boženka, Weinbergerovo dvojče, válku naštěstí přežila (zemřela v Praze v roce 1982). Záchvaty melancholie a depresí, které se u Weinbergera začaly objevovat na počátku třicátých let, se stupňovaly. Zároveň utichal zájem o jeho hudbu. V posledních letech života, které strávil v St. Petersburgu na Floridě, již mnoho nekomponoval a psal převážně duchovní skladby. Dne 8. srpna 1967 se rozhodl tento svět dobrovolně opustit. Jeho neobyčejný život a umělecký odkaz výstižně uzavírají slova skladatele, violoncellisty a muzikologa Paula Rubardta (1892–1971): „Jaká je to radost, konečně zase jednou cítit prasílu hudby a v Jaromíru Weinbergerovi najít skladatele, který – aniž by se staral o jakékoli módní ‚problémy’ – ‚prostě dělá hudbu', jak mu to napovídá jeho horoucí muzikantské srdce!“

Českou rapsodii citující oblíbenou píseň Tomáše G. Masaryka Ach synku, synku napsal Jaromír Weinberger již v americkém exilu. Působivá nahrávka Washingtonského symfonického orchestru z roku 1942.

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Spolupráce

Partner koncertu

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje