Skladatelky v první Československé republice


#premiéra

Soprán: Kateřina Kněžíková

Klavír: Alexandra Borodulina

Klavír: Zdeněk Klauda

Klavír: Martin Levický

Klarinet: Karl-Heinz Steffens

Poslechěněte si, jak se koncert líbl první dámě SRN paní Elke Büdenbender.  

Termíny

předchozí další
Čt 26. 8.
16.00
Státní opera
#premiéra
předchozí představení další představení

Program

Ilse Weber: Ich wandre durch Theresienstadt
Agnes Tyrell: Téma a variace pro klavír
Ema Destinnová: Zahrada srdce, písně pro soprán a klavír: Letní večer, K ránu
Sláva Vorlová: Miniatury pro basový klarinet a klavír op. 55
Julie Reisserová: Esquisses pro sólové piano – skladba č. 2
Vítězslava Kaprálová: Sbohem a šáteček op. 14

„Rovnoprávné postavení žen a mužů nebyl okrajový problém, který se týkal několika aktivistek, nýbrž stál v centru české politiky." Takto shrnuje Melissa Feinberg význam československého ženského hnutí, jehož vliv přesahoval hranice mladé republiky. Tak jako v jiných zemích, bojovaly ženy s oporou nových, pokrokových ústav o volební právo, o podíl na vzdělání a právo na práci, o změnu postavení žen v soukromém i veřejném životě, o zrovnoprávnění a sebeurčení v sexuální oblasti – tedy o cosi, co by mělo být samozřejmé, avšak skutečnost byla dlouho jiná. Jednou nejvýřečnějších bojovnic za ženská práva byla ve své době Františka Plamínková, autorka, politička a aktivistka, spoluzakladatelka Ženské národní rady, členka International Alliance of Women (založené roku 1904 jako International Woman Suffrage Alliance) a místopředsedkyně International Council of Women (ICW) s kořeny v 19. století. Její hlas měl vliv na politické debaty i v hnutí odporu, které podporovala, jako mnoho žen. To také vedlo k tomu, že po nacistické okupaci Československa a atentátu na Reinharda Heydricha byla Plamínková zatčena, internována v Terezíně a roku 1942 popravena. V roce 2022 si připomeneme 80. výročí její smrti – pro cyklus Musica non grata to byl významný impuls, který má do povědomí široké veřejnosti přivést i hudbu československých skladatelek meziválečného období.

V Praze i dalších městech žila v období první republiky řada významných skladatelek. Během koncertu se představí šest z nich. 

Ilse Weberová (1903–1944) nás zavede do hrůzného světa v Terezíně. Její texty a hudba vyjadřují žal, zničené sny a trýzeň pronásledovaných hudebníků a hudebnic, deportovaných od roku 1941 do bývalé josefínské pevnosti. Weberová se narodila roku 1903 ve Vítkovicích na Ostravsku a přestože si její rodiče nepřáli, aby se věnovala umění, začala psát už v raném věku písně, básně, divadelní hry a povídky. A to s úspěchem. Její práce publikovaly deníky, vycházely tiskem i v několika vydáních a vysílaly se rozhlasem, například její povídky Das Trittrollerwettrennen (Závod koloběžek, 1927), pohádková hra se zpěvy a tanci Der blaue Prinz (Modrý princ, 1928) nebo Jüdische Kindermärchen (Židovské pohádky, 1928). S rostoucím antisemitismem třicátých let se Ilse Weber odmlčela, po obsazení pohraničí odešla se svým mužem a dvěma syny nejprve do Prahy. Roku 1942 byla deportována do Terezína, pouze jeden ze synů mohl být poslán do bezpečí. V táboře pracovala Ilse Weberová jako zdravotní sestra v dětské nemocnici, dětem předčítala a zpívala a snažila se jim svými texty dodávat naději. V říjnu 1944 byla zavražděna v Osvětimi, společně se svým synem a dětmi, které ošetřovala. Její texty a písně, v táboře prý velmi rozšířené, byly částečně z ghetta propašovány a později také přeživšími zaznamenány podle paměti. Některé z nich doprovázela Ilse Weberová sama na kytaru. Kdo zapsal klavírní doprovody, které se zachovaly a mají velmi rozličný styl, není známo, mnohé už se nedá s jistotou rekonstruovat. Její muž, který internaci přežil, její básně a písně soustředil. Roku 1964 byly poprvé vydány v Izraeli, roku 1991 vyšla německá edice. Její píseň „Ich wandre durch Theresienstadt“ (Procházím se Terezínem) , která dnes zazní, patří k jejím nejznámějším. „Procházím se Terezínem, srdce se v olovo mění“, rezignuje, „má cesta náhle končí tam, kde je opevnění … Smutně se obrátím, slz mlha oči cloní: Terezíne, Terezíne, kdy trápení nám skončí, kdy budem zase volní?“

Ačkoli je dnes Kaprálová považována za nejvýznamnější skladatelku meziválečného Československa, nebyla zdaleka první. Dokladem je Agnes Tyrell (1846–1883), narozená v Brně téměř o sedmdesát let dříve, která se stala první „velkou“ skladatelkou českých zemí. Byla úzce spjata s rodným městem, jako zázračné dítě a později klavírní virtuoska proslula za hranicemi země. Udržovala kontakty s předními skladateli své doby, například s Franzem Lisztem, a patřila k prvním ženám, které už před rokem 1900 komponovaly symfonie. Velké orchestrální formy byly dlouhou dobu pokládány za čistě mužskou doménu. Pokud ženy komponovaly, pak se jim přisuzovaly pouze salonní kusy, písně, skladby pro klavír nebo komorní obsazení. Tyrrellová, velice vzdělaná a sečtělá umělkyně, však vytvořila i operu Bertran de Born, jejíž rekonstrukce se v rámci Musica non grata chystá. Pražské německé divadlo roku 1882 operu odmítlo se zdůvodněním, že má slabý námět, ačkoli hudba je zdařilá. Nyní má tedy zaznít a zatím, jako předzvěst, budou uvedeny skladatelčiny Klavírní variace na vlastní téma.

Ema Destinnová (1878–1930), v cizině známá jako Emmy Destinn, je rovněž spojena se světem opery. Byla jednou z nejvýznamnějších sopranistek 20. století, vystupovala na největších světových jevištích po boku hvězd jako Enrico Caruso, například roku 1910 ve světové premiéře opery La fanciulla del West Giacoma Pucciniho v newyorské Metropolitní opeře. Avšak její srdce tlouklo pro českou národní věc: V posledních letech habsburské monarchie se údajně podílela – případ není dodnes jednoznačně objasněn – na národním hnutí spojeném s aktivitami Tomáše Garrigue Masaryka; pašovala zprávy z USA, ale byla prozrazena a stíhána. Zřejmě pouze její sláva ji uchránila před trestem smrti za velezradu a bylo na ni jen uvaleno domácí vězení v jejím zámečku. Destinnová zvolila umělecké jméno jako její učitelka Marie Loewe-Destinn (zřejmě odvozené od slova „destiny“). Musica non grata chce připomenout, že Destinnová byla zároveň autorka, překladatelka, básnířka a komponovala klavírní skladby a písně. Zveřejnila například sbírku secesních šansonů Der galante Abbé na vlastní texty, které zhudebnil Leo Blech, dirigent pražského Nového německého divadla a poté generální hudební ředitel v Berlíně, později pronásledovaný nacisty. Destinnová sama zhudebnila verše různých básníků v překladu Adolfa Weniga ve sbírce Zahrada srdce. Písně v salonním slohu vznikly během jejího věznění a byly uvedeny roku 1918. Setkaly se s rozporným ohlasem, na jedné straně pochvalným, sklidily však také posměch; mladá republika usilovala o cosi nového a romantické umění Destinnové se vnímalo jako pozůstatek starých časů. Spolu s Ernstem Blochem to můžeme chápat jako znamení soudobosti i nesoudobosti, jako výraz toho, že společenský vývoj probíhá simultánně, pluralisticky i náhodně. Především je však v příběhu umělkyně cosi tragického: Ema Destinnová, která důrazně hájila Československou republiku, jejíž vznik provázela mimo jiné zpěvem hymny po koncertech a byla uctívána jako národní ikona, se v republice nemohla prosadit. Zemřela jako symbol, který se už stal historií.

Jinak tomu bylo v případě Slávy Vorlové (1894–1973), známé také pod pseudonymem Mira Cord. Spolu se svým manželem vedla ve třicátých letech v Praze hojně navštěvovaný hudební salon a jako skladatelka byla aktivní až do sedmdesátých let. Už Agnes Tyrellová ukázala, že se ženské komponování zdaleka neomezuje jen na drobné formy jako píseň či skladby pro klavír, ale odváží se i dál. Koncert Slávy Vorlové pro basklarinet a smyčce op. 50 je považován za první koncert pro tento nástroj v dějinách hudby. Z Miniatur op. 55 (1962), z nichž dnes uslyšíme ukázky, si lze učinit představu. Vorlová se přitom dostala k vážnému komponování poměrně pozdě. Pocházela sice z rodiny s hudebním zázemím a obdržela v mládí školení ve zpěvu, hře na klavír i kompozici, avšak po sňatku s živnostníkem Rudolfem Vorlem se věnovala především rodině. Ve třicátých letech pokračovala ve studiu a na Pražské konzervatoři absolvovala mistrovskou školu. K jejím raným dílům patří smyčcový kvartet a sbírky písní; tehdy nemohla tušit, jaké hrůzy přinese válka, jak jí změní život a co bude muset zažít těsně před jejím koncem, kdy jí před očima oddíly SS zavraždily manžela. Prožité trauma zpracovávala ve své hudbě. Skladby vytvořené během války a krátce po ní charakterizuje vlastenecká tématika, například cyklus sborů Bílá oblaka op. 8, v němž je použit citát národní hymny, nebo Symfonie op. 18, věnovaná památce Jana Masaryka.

Dnes téměř neznámá Julie Reisserová (1888–1938) byla mezi válkami hodně slyšet, pokud šlo o komponování žen a společenskou situaci, v jaké se často ocitaly. „Nutno přiznat, že je dnes málo skladatelek, jejichž jména by byla známa“, povzdechla si roku 1937 v přednášce o skladatelkách současnosti, pořádané Svazem rakouských ženských spolků. „Situace není podle mého soudu zaviněna nedostatkem vrozeného talentu, je způsobena spíše historickým vývojem a sociálními podmínkami. Teprve ženské hnutí dalo ženě možnost uplatnění v různých povoláních.“2 Reisserová, sama názorný příklad emancipace, studovala v Praze skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera, u Ernsta Hohlfelda v Bernu, a v Paříži byli jejími učiteli Nadia Boulanger a Albert Roussel, s nímž měla úzký vztah a kromě jiného připravila ve vlastním překladu jeho operu Závěť tety Karoliny k československé premiéře. Její díla, mezi nimi ženský sbor Slavnostní den (1936) pro Františku Plamínkovou a virtuosní Esquisses (1928–1932), z nichž uslyšíme v programu výběr, byly za jejího života často uváděny. Důvodem byl pravděpodobně přístupný, neoromanticko-expresionistický zvuk, prozrazující vliv francouzského školení, ale dokládá to také rostoucí oblibu jejích skladeb. Sňatek s diplomatem ji přivedl do různých zemí a společenských kruhů a mohla se tak stát jednou z nejdůležitějších propagátorek moderní hudby své země. Musica non grata zamýšlí život a dílo Julie Reisserové v příštích letech veřejnosti šířeji představit.

Vítězslava Kaprálová (1915–1940) je jistě nejznámější skladatelkou zmíněného období. Narodila se v Brně, kde žila a studovala, než přesídlila do Prahy a posléze do Paříže. Po nacistické okupaci už se do své vlasti nevrátila. Udržovala čilý kontakt s avantgardou své doby, především s Bohuslavem Martinů, s nímž ji pojil úzký vztah. K jejím nejznámějším dílům patří Vojenská symfonieta op. 11, jejíž premiéru v Londýně roku 1938 s BBC Orchestra sama řídila. Koncert se přenášel do Spojených států a tisk psal o skladbě v superlativech. Pouhé dva roky nato zemřela Kaprálová, která sympatizovala s odbojem a byla v kontaktu s Františkou Plamínkovou, v pouhých 25 letech ve francouzském exilu. Její hudba se v posledních letech objevuje na koncertech a festivalech stále častěji. Musica non grata se hodlá připojit a v následujících letech provést její kompletní tvorbu. Dnes zazní jedna z jejích nejznámějších písní, Sbohem a šáteček op. 14, zamyšlení o loučení a shledání na text Vítězslava Nezvala. Skladba vznikla v posledním roce studia Kaprálové na Pražské konzervatoři, jak zaznamenala ve svém deníku, 3. června 1937. Krátce nato se rozloučila s milovanou Prahou a odjela do Francie.

Text: Kai Hinrich Müller
Překlad: Vlasta Reittererová 

Účinkují

Soprán: Kateřina Kněžíková
Klavír: Alexandra Borodulina
Klavír: Zdeněk Klauda
Klavír: Martin Levický
Klarinet: Karl-Heinz Steffens

Fotografie: Serghei Gherciu

 

Spolupráce a podpora

Organizátor

S podporou

Spolupráce

Partner koncertu

Partner koncertu

Partner koncertu

Partner koncertu

Mediální partner

Kontaktujte nás

Povinné údaje