Nadia Boulanger (1887–1979) a Marie-Juliette „Lili“ Boulanger (1893–1918) se narodily do prominentní, dobře situované pařížské rodiny, jejíž historii lemují působivé hudební i divadelní úspěchy. Otec Ernest (1815–1900) získal v roce 1835 slavnou Prix de Rome (Římskou cenu), matka Raïssa (1858–1935) byla údajně ruskou šlechtičnou, jež se s manželem se seznámila jako jeho studentka zpěvu na pařížské konzervatoři. Mezi přátele rodiny Boulangerových patřili Gounod, Saint-Saëns, Fauré, Dupré a mnoho dalších významných francouzských hudebníků. Nadia a Lili tedy vyrůstaly v hudebně a intelektuálně stimulujícím prostředí, takže úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatímco Nadia znala údajně v deseti letech nazpaměť oba díly Bachova Dobře temperovaného klavíru, Lili už ve dvou letech odhalila dar absolutního sluchu a v pěti začala společně se svou sestrou navštěvovat hudební lekce na pařížské konzervatoři. Píseň Le retour (Návrat) napsala Lili Boulanger v roce 1912, kdy byla oficiálně přijata na pařížskou konzervatoř. Ve stejném roce se poprvé pokusila získat slavnou Prix de Rome, kvůli nemoci však musela od soutěže odstoupit. O rok později si již došla pro jasné vítězství a stala se první ženou v historii, která tuto náročnou soutěž vyhrála; navíc se jí to podařilo stejně jako jejímu otci v devatenácti letech. Píseň Dans l'immense tristesse (V nesmírném smutku) vznikla o čtyři roky později v roce 1916 a poznamenaly ji válečné útrapy a stále se zhoršující Liliino zdraví. Život Lili Boulanger se uzavřel o dva roky později v roce 1918. Bylo jí pouhých dvacet čtyři let. Nadia Boulanger přežila svou sestru o neuvěřitelných šedesát jedna roků. Smrt milované sestry ji však silně zasáhla a urychlila její odchod ze skladatelské scény, kdy sama – optikou Liliina skladatelského talentu – označila svou vlastní tvorbu za „zbytečnou“ a začala se věnovat jen činnosti dirigentské a pedagogické. Píseň L’échange (Výměna) z roku 1922 o ženě, jež dá své srdce alkoholikovi, na slova Camilla Mauclaira patří k jejím posledním skladbám.
Sláva Vorlová (rozená Miroslava Johnová, 1894–1973), známá také pod pseudonymem Mira Kord, patří bezesporu k nejvýznamnějším českým skladatelkám 20. století. Písňový cyklus Stesk op. 13 se váže k době, kdy ji dostihl krutý osud. V poslední den druhé světové války 8. května 1945 byla svědkem brutální popravy svého manžela Rudolfa Vorla nacisty. Po této události upadla na jeden rok do stavu totální duševní deprese a tvůrčí agonie, než se jí v roce 1946 dostala do rukou básnická sbírka Stesk Olgy Scheinpflugové, ve které se autorka v roce 1938 vypsala ze ztráty manžela Karla Čapka. „Až ta malá knížka dokázala, že jsem v několika dnech měla cyklus deseti písní hotov. Byly to dny těžké a písně byly mým vykoupením,“ zapsala si Sláva Vorlová. Cyklus dokončený 2. srpna 1946, který Slávu Vorlovou přivedl zpět k tvůrčí činnosti, využívá mnoha metafor: křížové cesty jako metafory lidského života nebo ukolébavky, která „uspává ztracenou lásku, jež zemřela mučednickou smrtí“. Toto stěžejní dílo je zarámováno raným opusem Tři písně pro střední hlas a klavír op. 2 na vlastní texty Slávy Vorlové z roku 1934 a pozdním cyklem z roku 1971 s názvem Stručné úvahy op. 89 na slova Miroslava Holuba.
číst více
Tvorbu Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) zčásti představil již zahajovací koncert cyklu Ženy v hudbě. Tentokrát budou mít posluchači příležitost seznámit se s její tvorbou komorní, konkrétně s písní, ke které měla – díky rodinnému prostředí – velmi blízko. Postupně zazní písňové cykly zkomponované v letech 1932 až 1936, tedy v době, kdy Kaprálová končila svá studia na brněnské konzervatoři a pokračovala v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na konzervatoři pražské: Dvě písně na slova R. Bojka op. 4, cyklus Jablko s klína op. 10 na texty Jaroslava Seiferta a píseň Leden z roku 1933 napsaná pro vyšší hlas a komorní ansámbl ve složení flétna, dvoje housle, violoncello a klavír na text Vítězslava Nezvala.
Poslední skladatelkou koncertu bude Alma Mahler (1879–1964), žena spojená s mnoha slavnými muži – Gustavem Klimtem, Alexandrem Zemlinským, Waltrem Gropiusem, Franzem Werfelem a samozřejmě s Gustavem Mahlerem. Alma však byla mnohem víc než jen pasivní múzou. Vedle nadání literárního byla obdarována i talentem hudebním, který rozhodně stojí za pozornost. Když se ve svých dvaadvaceti letech provdala za Gustava Mahlera, byla jím přinucena vzdát se svých uměleckých ambicí ve prospěch jejich vztahu, čehož Mahler zřejmě později zalitoval, když se mu Alma začala i z tohoto důvodu lidsky vzdalovat. Proto na sklonku svého života sám tuto podmínku přehodnotil, a dokonce se v roce 1910 zasadil o úpravu a publikování několika Alminých písní ve vídeňském nakladatelství Universal Edition. Čtyři písně Almy Mahler vyšly až po Mahlerově smrti v roce 1915, kompozičně však spadají do let 1901 až 1911 a stejně jako první svazek vydaný roku 1910 nesou všechny stylové znaky pozdního romantismu.
číst méně
