Zveme na Pražské jaro

Erich Wolfgang Korngold se narodil v německojazyčné židovské rodině v Brně roku 1897. Jako zázračné dítě mohl své hudební vzdělání rozvíjet ve Vídni pod patronací veličin své doby – Gustava Mahlera, Richarda Strausse, Alexandra Zemlinského. Už jako jedenáctiletý získal proslulost, když jeho balet uvedla Vídeňská dvorní opera. Ve 30. letech začal skládat filmovou hudbu a stal se jedním z nejdůležitějších tvůrců na tomto poli. Stál u zrodu klasického symfonického „hollywoodského zvuku“, byl také prvním skladatelem, který za svou hudbu získal Oscara. Anšlus Rakouska jej zastihl ve Spojených státech, kam se vydal, aby se pustil do práce na hudbě k filmu Dobrodružství Robina Hooda. Jeho vídeňský dům zkonfiskovalo gestapo a skladatel se rozhodl v Americe zůstat. Sám pak prý poznamenal, že příležitost napsat hudbu k Robinu Hoodovi mu zachránila život. Paralelně s filmovou hudbou se věnoval i koncertním skladbám. Mezi ty nejvýznamnější patří Houslový koncert, Violoncellový koncert nebo Symfonie in Fis. Zemřel v Los Angeles v roce 1957.

Lieder des Abschieds op. 14 (Čtyři písně na rozloučenou) nás zavedou do doby, kdy bylo skladateli třiadvacet let. Sklízel úspěchy v koncertních síních a operních domech. První světová válka však zanechala na jeho citlivé psychice hluboké stopy. Do něhy a smutku těchto písní se promítla i skladatelova osobní situace – láska k Luzi von Sonnenthal, mladé herečce z významné vídeňské herecké rodiny. Ačkoliv jejich vztahu rodiče nepřáli, stala se skladatelovou manželkou. Ve 20. letech už v hudbě převládají nové proudy: Schönbergův racionalismus, nová věcnost, futurismus – zkrátka antiromantismus. V Korngoldových písních s jejich mahlerovskými barvami, melancholií a široce rozkročenými melodickými oblouky však zaznívá ještě starý, ztracený předválečný svět pozdního romantismu. V první písni, Sterbelied (Píseň o smrti), skladatel pomocí disonantních harmonií a bolestné melodické linky vytváří pocit stesku a izolace. Text je německým překladem básně britské básnířky 19. století Christiny Rossettiové. Druhá píseň Dies eine kann mein Sehnen nimmer fassen (Jediná věc, kterou má touha nikdy nepochopí) na báseň Edith Ronspergerové má temnou texturu a vyžaduje od zpěváka operní styl. Další dvě básně si Korngold objednal u básníka Ernsta Lothara. Mond so gehst du wieder auf (Měsíčku, ještě jednou vzejdeš) je bohatě strukturovaná modlitba k měsíci, v níž skladatel vytváří náladu mystickou i hluboce smutnou. Závěrečná píseň Gefasster Abschied (Klidné loučení) vychází z Korngoldovy starší skladby Österreichischer Soldatenabschied (Píseň rakouského vojáka na rozloučenou). Cyklus z roku 1921 byl původně určen pro zpěv s klavírním doprovodem; v roce 1924 vydal Korngold verzi orchestrální.