Aktuality

Dalším koncertem z cyklu "... a přece znějí dál!" je koncert věnovaný Igoru Stravinskému. Poslechněte si koncert dnes od 17 hodin na YouTube kanálu Opery Národního divadla. 

V podání Orchestru Národního divadla a Sboru Národního divadla, pod taktovkou dirigenta Jaroslava Kyzlinka, zazní skladby Jaro, píseň z cyklu Dvě písně na slova Sergeje Goroděckého , Kocouří ukolébavky, Tři písně na slova japonské poezie, Pulcinella, suita z baletu  a na závěr Mše pro sbor a dechové nástroje . Doprovodného slova se ujal šéfdramaturg Opery Ondřej Hučín.

Členové orchestru Státní opery pod vedením začínající dirigentky Jany Cecílie Mimrové, tanečníci z Baletu Opery Národního divadla a inscenační tým složený z operní režisérky Magdalény Švecové, video artisty Tomáše Hrůzy a scénografa Davida Janoška pro vás připravili netradiční zpracování suity ze známé dětské opery Brundibár. Podívejte se s námi již tuto středu 7.4. d 17 hod na YouTube Opera Národního divadla.
 

Milí diváci, 

rádi bychom vás upozornili na drobnou změnu v programu v sérii online koncertů "... a přece znějí dál!". Z technických důvodů uvedeme ve středu 7.4. 2021 od 17 hod krátký film na motivy dětské opery Brundibát a 21.4. 2021 d 17 hod koncert na počest Igora Stravinského. Děkujeme za pochopení. 

Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Soprán: Marie Fajtová
Orchestr Národního divadla

Bohuslav Martinů: Zastavte muziky, píseň ze zpívaného baletu Špalíček
Bohuslav Martinů: Serenáda H199

Bohuslav Martinů spadá do cyklu Musica non grata nikoli svým původem nebo rasou, ale svým politickým přesvědčením a aktivní účastí v Československém národním výboru proti nacistickému Německu. 
Špalíček je dílem z počátku třicátých let a jedná se o zpívaný balet. Martinů ve Špalíčku pracuje s lidovými texty a lze jej považovat za počátek jeho tzv. českého národního obdobím, jemuž předcházelo období tvorby spíše experimentální, dramatické a místy dokonce i velice disonantní hudby.
Serenádu pro komorní orchestr z roku 1930 Martinů věnoval svému učiteli Albertu Rousselovi. Premiéru měla v 1931, dirigoval ji Walther Straram a poté se stala jedním z jeho nejhranějších děl.

Aleš Březina, muzikolog a ředitel Institutu Bohuslava Martinů

První online koncert Martinů ze série "... a přece znějí dál!" lze zhlédnou od dnešního dne po dobu 6ti měsíců. Přejeme příjemný poslech. 

Program koncertu:
Bohuslav Martinů: Špalíček: Zastavte muziky
Bohuslav Martinů: Serenáda H 199

Účinkují:
soprán: Marie Fajtová
dirigent: Jaroslav Kyzlink
Orchestr Národního divadla
Host: Aleš Březina

U příležitosti 50. výročí úmrtí Igora Stravinského se Opera Národního divadla rozhodla formou online koncertu vzdát hold jedné z nejvýznamnějších postav klasické hudby 20. století. Stravinského výročí připadá na 6. dubna 2021. Na platformě YouTube zazní záznam online koncertu dne 21.4. 2021.

V roce 1998 byl Igor Stravinskij americkým časopisem Time zařazen mezi sto nejvlivnějších osobností dějin 20. století. Jeho hudební tvorba je velmi rozsáhlá a velmi rozmanitá. Prošla radikálními stylovými proměnami od pozdního romantismu přes expresionismus, neoklasicismus až po experimentální směry 50. a 60. let. Právě tak je pro ni příznačná i různorodost žánrů, forem, inspirací a námětů či nástrojových obsazení. Pro náš koncert jsme proto záměrně vybrali pět Stravinského skladeb, představujících pět různých, až protikladných světů, které se navzájem zásadně liší svým hudebním jazykem, atmosférou, námětem i obsazením. Jejich jediným společným rysem je obdivuhodně proměnlivá osobnost autora.

Poctu Igoru Stravinskému uvádíme v rámci projektu Musica non grata, několikaletého cyklu, v němž představujeme hudbu autorů, kteří se v minulosti stali nežádoucími pro některý z totalitních režimů 20. století, především nacistický, ale také komunistický. Mezi tyto autory patří paradoxně i Stravinskij – paradoxně proto, že sám nepatřil mezi politicky zvláště angažované umělce, ani mezi ty, jejichž rasový či sociální původ by u představitelů totalitní moci budil nevoli. Přesto byla jeho hudba na konci 30. let v Německu označena za „zvrhlou“ a jako taková byla také prezentována v roce 1938 na nechvalně známé nacistické výstavě Entartete Musik v Düsseldorfu. A dokonce ještě dříve, již na počátku 30. let, vešel Stravinskij v nemilost u bolševiků v sovětském Rusku. Stravinského hudba však nakonec obě totality přežila a zní i 50 let po jeho smrti dál.

Budovu Státní opery rozezněly v sobotu 16.1. tóny méně známých skladeb Hanse Krásy a Pavla Haase. Na záznam koncertu se můžete těšit během února na sociálních sítích Opery Národního divadla. Do té doby se můžete podívat na fotografie z natáčení. 

Orchestr Státní opery a sólistka Veronika Hajnová nastudovali pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele Karla Heinze Steffense Státní opery Symfonii pro orchestr a mezzosoprán od Hanse Kráse. Josef Moravec, Jaroslav Březina, Jiří Hájek a Ivo Hrachovec složili poctu Guglielmovi Marconimu Předehrou pro rozhlas pro malý orchestr, 4 mužské hlasy a recitaci od Pavla Haase. 

Děkujeme všem účinkujícím, umělecko-technickým složkám Státní opery a video studiu, které Musica non grata tímto pokřtila. Velké díky patří i dirigentům panu Richardu Heinovi a Janě Mimrové. 

Ve Stavovském divadle jsme společně s Orchestrem Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka, ředitelem Institutu Bohuslava Martinů panem Alešem Březinou a sólistkou Marií Fajtovou oslavili 130. výročí od narození význačného českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů. A jak jsme slavili? Natočili jsme pro vás skladby Serenáda H199 a "Zastavte muziky" z opery Špalíček. Úvodního slova se ujal pan Aleš Březina. Záznam bude připraven v lednu 2021 na online kanálech Národního divadla. 

 Orchestr Státní opery vedený Janou Cecílií Mimrovou natáčí krátký film k Suitě z opery Brundibár od Hanse Krásy. Režie se ujala divadelní a operní režisérka Magdaléna Švecová ve spolupráci s video artistou Tomášem Hrůzou a scénografem Davidem Janoškem. Choreografie tanečníků z Baletu Opery Národního divadla se ujali Petr Jirsa a Jiří Hejna. Krátký film klip bude mít premiéru během jarních online koncertů Musica non grata. Ke shlédnutí bude zde.  

Záznam živého vystoupení na Velvyslanectví SRN v Praze ve spolupráci s Akademií komorní hudby a jejími lektory, violoncellistou Peterem Jarůškem a flétnistou Oto Reiprichem. Těšit se můžete na dechová a smyčcová díla Antonína Rejchy, Henri Tomasiho a Bohuslava Martinů.
Velvyslanectví SRN přeje všem krásné a šťastné Vánoce, klidné svátky, hodně zdraví a vše nejlepší do roku 2021. 

Poslechněte si na: Facebook | Twitter | Instagram

Opera Národního divadla a Státní opera připravila na každý adventní den jedno hudební představení. Společně každý den otevřeme jedno okénko na Facebooku. 

Přejeme vám klidný adventní čas. 

V listopadovém vydání německého magazínu nejen o opeře Orpheus se představuje projekt Musica non grata. Autorem článku je Florian Maier. Článek jsme pro vás přeložili. Přejeme hezké čtení. 

Orpheus, listopad/prosinec 2020
 
A přece zní dál...
 Rozsáhlým cyklem „Musica non grata“ oživují pražské operní domy kapitolu historie doby a hudby, kterou nacistický režim označil jako „zvrhlou“ – a zároveň tím budují upomínku pro současnost i budoucnost.
 Florian Maier
 
Člověk ji tvoří, žije s ní i z ní, a člověk ji ničí. Hudba působila a působí ve společnosti jako výbušnina a subverzivní projev, a právě tím obrací autoritářskou moc proti sobě. Tradiční reakcí je cenzura. Kde v dřívějších dobách následovaly zákazy provedení, nebo přepracování děl až k nepoznání, tam v období nacionálního socialismu vyústilo stigma nežádoucího v nejtemnější kapitolu lidstva také z hlediska hudební historie. „Neárijští skladatelé“ a takoví, kteří ideologii nacionálně socialistické diktatury nevyhovovali z jiných důvodů, byli násilím umlčeni. Mnozí přišli  o život v koncentračních táborech, jiní se odmlčeli v exilu nebo hledali ochranu v nějaké nenápadné existenci. Násilný řez s následky, které je cítit dodnes. Přirozené pokračování hudebního vývoje se rázem přerušilo, umělecké ideje celé generace byly udušeny ve znamení kulturního rasismu, a z tvůrčí atmosféry své doby vyloučeny jako „zvrhlé“. Vznikla slepá místa v hudebních dějinách, k jejichž rekonstrukci došlo až za dlouhá léta.
 
Ve stínu holocaustu
 Kdysi vyloučení skladatelé už naštěstí k pozdnímu uznání na mnoha místech dospěli – a od tohoto roku také ve zvláštním projektu pražské opery. Z iniciativy Per Boye Hansena, od roku 2019 uměleckého ředitele opery Národního divadla a Státní opery, byl v srpnu zahájen rozsáhlý čtyřletý cyklus „Musica non grata“. 75 let od skončení války se jím navazuje na bohatou hudební tradici Prahy před rokem 1938. Je to návrat zpět se signálním účinkem, neboť do druhé světové války se Praha považovala za centrum evropské hudební scény. „Zlaté město“ na Vltavě bylo po staletí místem setkávání a koexistence tří kultur, české, německé a židovské. Úrodná půda a umělecký tavící kotlík, v němž skladatelé produktivně pracovali společně a ve vzájemné konkurenci se pobízeli k nejvyšším výkonům. Stylový pluralismus začátku 20. století vykonal zbytek, Praha se tak mohla stát rozkvetlým skleníkem pro kreativní kosmopolity a magicky přitahovala bdělé duchy své doby. Abychom jmenovali alespoň několik příkladů: Alexander Zemlinsky byl v letech 1911 až 1927 šéfem opery Nového německého divadla (dnešní Státní opera) a udržoval vztahy s Erichem Wolfgangem Korngoldem, Franzem Schrekerem, Arnoldem Schönbergem.
Pak přišel 15. březen 1939, vstup německých oddílů do československého hlavního města a svévolné zničení pokladu bohaté a rozmanité umělecké tvorby, která za totalitního nacistického režimu ztratila jakoukoli existenční základnu. Katastrofální, nenapravitelná ztráta, která postihla i skladatele už zesnulé, jako Albana Berga. Také díla Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Gustava Mahlera, kteří tak významně ovlivnili evropské hudební dějiny, padla za oběť rasovému šílenství. Cítíme ve skladbách z oné doby hrozící pohromu, rovnají se roky před druhou světovou válkou tanci na vulkánu? Tvůrce takzvané „zvrhlé hudby“ Per Boye Hansen nazývá „dětmi své doby s různým zázemím a zdroji“. Proto je nelze, jak zdůrazňuje, souhrnně a automaticky pokládat za hudební seismograf s příbuznou hudební řečí, za barometr nálad hrozící katastrofy. „Tehdejší doba nebyla chmurná, těžká, pozdněromantická, spojená pouze s temnými, komplikovanými otázkami lidstva. Byla to také doba zábavy, s mnoha radostmi a komediantstvím – Zemlinsky z této oblasti zdatně těžil. Je důležité, abychom tyto roky neviděli pouze ve stínu holocaustu a velké tragédie, která je s ním spojena, nýbrž abychom onu dobu chápali a objevovali ve všech aspektech a kontrastech.“
 
Živé dějiny
K projektu jsou Hansenovi a jeho týmu k dispozici hned tři operní domy českého hlavního města: Státní opera jako centrum německo-židovské kultury meziválečné doby, Národní divadlo na břehu Vltavy a Stavovské divadlo, jež vešlo do dějin světovou premiérou Mozartova „Dona Giovanniho“. V těchto třech historických budovách se realizuje cyklus „Musica non grata“ s vytříbeným a náročným programem. Kromě jevištních operních produkcí, symfonických a komorních koncertů a písňových večerů mají také sympozia a další výzkumné projekty za cíl připomenout téma „zvrhlé hudby“ a poskytnout muzikologii a hudbymilovné společnosti nový podnět k přemýšlení.
Neboť ač druhá světová válka skončila, s těmito tématy se dlouho otálelo. „Zlaté město“ už nebylo totéž. Velká část židovského obyvatelstva byla „vyhubena“, Němci vyhnáni, a Češi traumatizováni – aby se brzy nato, jako občané satelitního státu Sovětského svazu, museli podřídit dalšímu totalitnímu systému 20. století a zmizeli za „železnou oponou“. Tehdejší „centrum středoevropské operní scény“ umlklo na mnoho let. „Trvalo dlouho, než se impulzy opět oživily. Vláda z Ruska se snažila německou tradici zakrýt a zamlčet,“ vysvětluje Hansen. „Navíc aura pozdněromantických skladatelů už nebyla ‚to pravé‘, moderna padesátých a šedesátých let ji dokonce vnímala jako reakční a nepřiměřenou době.“
 
Velký projekt se symbolickým charaktererm
 Hansen není prvním, kdo si dal za cíl přivést hudební minulost Prahy znovu do povědomí.  Už po „sametové revoluci“ v devadesátých letech se objevily první pokusy o nápravu s díly skladatelů jako Hans Krása či Pavel Haas. Avšak 75 let po skončení války není jistě náhoda, že je projekt ideově podporován a finančně dotován v milionové výši českou vládou i německým ministerstvem zahraničí. Na koprodukci několikaletého uměleckého projektu se podílí téměř celá operní krajina Čech, mimo jiné festival „Věčná naděje“, který je věnován tvorbě terezínských skladatelů. Zvláštní a velmi zajímavý bod tvoří téma „Hudba z ženské ruky“, neboť právě dvacátá a raná třicátá léta byla dobou emancipace skladatelek jako Vítězslava Kaprálová a Geraldine Mucha. To jsou signály symbolického charakteru, překračující hranice Prahy. Všechna představení a koncerty budou zpřístupněny streamově a částečně také k dispozici jako DVD, CD a v online-archivech.
Per Boye Hansen a jeho tým zvolili ve volné parafrázi okřídlené věty „A přece se točí!“, kterou měl vyslovit Galileo Galilei, působivý název cyklu „A přece zní dál!“ – zcela ve smyslu pozdní spravedlnosti pro mnoho neprávem vyloučených, pronásledovaných, vyhnaných a zavražděných umělců. Jejich hudba přetrvává, zatímco diktátoři – domněle mocní – byli přemoženi vlastní bezmocí. A přesto: „Musica non grata“ je také projekt, jenž vzhledem k horké půdě současného světa a represím vůči umělecké nezávislosti a svobody nemůže být aktuálnější. A na základě docenění hudební tvořivosti 20. století je také důležitým památníkem pro budoucnost naší společnosti, „poctou umění, které nelze umlčet“. Doufejme, že pandemie tento ambiciózní projekt nepřekazí.