Pět hvězdiček pro první operní počin projektu Musica non grata!
%20Zdenek%20Sokol.jpg)
V listopadu 2021 se konečně po období restrikcí uskutečnila tolik očekávaná odložená premiéra zpívaného baletu Kurta Weilla a Bertolta Brechta Sedm smrtelných hříchů a operní jednoaktovky Očekávání skladatele Arnolda Schönberga na libreto Marie Pappenheim. Schönbergovo Očekávání se vrátilo na scénu Státní opery po téměř sto letech od světové premiéry v Novém německém divadle (dnešní Státní opera) v roce 1924. Naplněné hlediště a výborné zahraniční kritiky potvrzují, že tento jevištní „debut“ projektu Musica non grata se tzv. trefil do černého! Zavzpomínejte s námi ve fotogalerii a čtením ohlasů v tisku. Prestižní kulturní on-line portál bachtrack.com udělil této produkci maximální počet hvězdiček!
bachtrack.com
... skutečná hvězda večera však byla v schovaná v orchestřišti. Teprve třicetiletý Jiří Rožeň je velkým talentem, který se sice narodil v Praze, ale většinu svého profesního života tráví v zahraničí, diriguje orchestry po celé Evropě a věnuje se zejména moderní opeře. Řídil Sedm hříchů se zkušeným tempem, chytrou podporou zpěváků a tanečními rytmy, které sršely energií. Erwartung bylo ještě lepší. Rožeň pracoval s orchestrem a nástrojovým obsazením, které bylo částečně omezeno kvůli pandemickým opatření, a vytvořil sofistikovanou atonální partituru, která zaujala svou čistotou a přesností. celá kritika
operaslovakia.sk
Pecková preukázala celkové javiskové majstrovstvo. Annou II bola Lea Švejdová, mnohostranná výrazová tanečníčka. Mužské kvarteto tvoril zamatový bas Zdeňka Plecha, ktorý sa aj herecky pohral s postavou Matky [...] Potlesk teda patril nielen všetkým účinkujúcim, ale rovnako nápaditej dramaturgii, presadzovanej vedením inštitúcie. celá kritika
Das Opernglas
Petra Alvarez Šimková této extrémní roli nejen dostála, ale svým debutem v ní také nastavila expresivitou, objemem hlasu, artikulací a jistými, nikdy ostrými výškami, vysoká měřítka. Už jen její volání o pomoc, přes čtyři takty držené vysoké „h“ s následujícím pádem přes téměř dvě oktávy, znělo neuvěřitelně přesně a profesionálně – jako by tuto roli nenastudovala teprve nedávno. Právě tak výtečně se prezentoval orchestr Státní opery, který řídil teprve třicetiletý Jiří Rožeň. Dirigent, silně oddaný české hudbě, dodal oběma partiturám na jedné straně lehké, muzikálové podání ve Weillovi, na druhé straně napětím naplněnou, stěží překonatelnou dramatičnost v Schönbergovi, kterou ještě podtrhl výrazným vystupňováním tempa v závěrečné scéně, což ideálně odpovídalo otevření jeviště při scénické proměně.
