Musica non grata v německém magazínu Orpheus

V listopadovém vydání německého magazínu nejen o opeře Orpheus se představuje projekt Musica non grata. Autorem článku je Florian Maier. Článek jsme pro vás přeložili. Přejeme hezké čtení.

Orpheus, listopad/prosinec 2020

A přece zní dál...
Rozsáhlým cyklem „Musica non grata“ oživují pražské operní domy kapitolu historie doby a hudby, kterou nacistický režim označil jako „zvrhlou“ – a zároveň tím budují upomínku pro současnost i budoucnost.
Florian Maier

Člověk ji tvoří, žije s ní i z ní, a člověk ji ničí. Hudba působila a působí ve společnosti jako výbušnina a subverzivní projev, a právě tím obrací autoritářskou moc proti sobě. Tradiční reakcí je cenzura. Kde v dřívějších dobách následovaly zákazy provedení, nebo přepracování děl až k nepoznání, tam v období nacionálního socialismu vyústilo stigma nežádoucího v nejtemnější kapitolu lidstva také z hlediska hudební historie. „Neárijští skladatelé“ a takoví, kteří ideologii nacionálně socialistické diktatury nevyhovovali z jiných důvodů, byli násilím umlčeni. Mnozí přišli o život v koncentračních táborech, jiní se odmlčeli v exilu nebo hledali ochranu v nějaké nenápadné existenci. Násilný řez s následky, které je cítit dodnes. Přirozené pokračování hudebního vývoje se rázem přerušilo, umělecké ideje celé generace byly udušeny ve znamení kulturního rasismu, a z tvůrčí atmosféry své doby vyloučeny jako „zvrhlé“. Vznikla slepá místa v hudebních dějinách, k jejichž rekonstrukci došlo až za dlouhá léta.

Ve stínu holocaustu
Kdysi vyloučení skladatelé už naštěstí k pozdnímu uznání na mnoha místech dospěli – a od tohoto roku také ve zvláštním projektu pražské opery. Z iniciativy Per Boye Hansena, od roku 2019 uměleckého ředitele opery Národního divadla a Státní opery, byl v srpnu zahájen rozsáhlý čtyřletý cyklus „Musica non grata“. 75 let od skončení války se jím navazuje na bohatou hudební tradici Prahy před rokem 1938. Je to návrat zpět se signálním účinkem, neboť do druhé světové války se Praha považovala za centrum evropské hudební scény. „Zlaté město“ na Vltavě bylo po staletí místem setkávání a koexistence tří kultur, české, německé a židovské. Úrodná půda a umělecký tavící kotlík, v němž skladatelé produktivně pracovali společně a ve vzájemné konkurenci se pobízeli k nejvyšším výkonům. Stylový pluralismus začátku 20. století vykonal zbytek, Praha se tak mohla stát rozkvetlým skleníkem pro kreativní kosmopolity a magicky přitahovala bdělé duchy své doby. Abychom jmenovali alespoň několik příkladů: Alexander Zemlinsky byl v letech 1911 až 1927 šéfem opery Nového německého divadla (dnešní Státní opera) a udržoval vztahy s Erichem Wolfgangem Korngoldem, Franzem Schrekerem, Arnoldem Schönbergem.
Pak přišel 15. březen 1939, vstup německých oddílů do československého hlavního města a svévolné zničení pokladu bohaté a rozmanité umělecké tvorby, která za totalitního nacistického režimu ztratila jakoukoli existenční základnu. Katastrofální, nenapravitelná ztráta, která postihla i skladatele už zesnulé, jako Albana Berga. Také díla Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Gustava Mahlera, kteří tak významně ovlivnili evropské hudební dějiny, padla za oběť rasovému šílenství. Cítíme ve skladbách z oné doby hrozící pohromu, rovnají se roky před druhou světovou válkou tanci na vulkánu? Tvůrce takzvané „zvrhlé hudby“ Per Boye Hansen nazývá „dětmi své doby s různým zázemím a zdroji“. Proto je nelze, jak zdůrazňuje, souhrnně a automaticky pokládat za hudební seismograf s příbuznou hudební řečí, za barometr nálad hrozící katastrofy. „Tehdejší doba nebyla chmurná, těžká, pozdněromantická, spojená pouze s temnými, komplikovanými otázkami lidstva. Byla to také doba zábavy, s mnoha radostmi a komediantstvím – Zemlinsky z této oblasti zdatně těžil. Je důležité, abychom tyto roky neviděli pouze ve stínu holocaustu a velké tragédie, která je s ním spojena, nýbrž abychom onu dobu chápali a objevovali ve všech aspektech a kontrastech.“

Živé dějiny
K projektu jsou Hansenovi a jeho týmu k dispozici hned tři operní domy českého hlavního města: Státní opera jako centrum německo-židovské kultury meziválečné doby, Národní divadlo na břehu Vltavy a Stavovské divadlo, jež vešlo do dějin světovou premiérou Mozartova „Dona Giovanniho“. V těchto třech historických budovách se realizuje cyklus „Musica non grata“ s vytříbeným a náročným programem. Kromě jevištních operních produkcí, symfonických a komorních koncertů a písňových večerů mají také sympozia a další výzkumné projekty za cíl připomenout téma „zvrhlé hudby“ a poskytnout muzikologii a hudbymilovné společnosti nový podnět k přemýšlení.
Neboť ač druhá světová válka skončila, s těmito tématy se dlouho otálelo. „Zlaté město“ už nebylo totéž. Velká část židovského obyvatelstva byla „vyhubena“, Němci vyhnáni, a Češi traumatizováni – aby se brzy nato, jako občané satelitního státu Sovětského svazu, museli podřídit dalšímu totalitnímu systému 20. století a zmizeli za „železnou oponou“. Tehdejší „centrum středoevropské operní scény“ umlklo na mnoho let. „Trvalo dlouho, než se impulzy opět oživily. Vláda z Ruska se snažila německou tradici zakrýt a zamlčet,“ vysvětluje Hansen. „Navíc aura pozdněromantických skladatelů už nebyla ‚to pravé‘, moderna padesátých a šedesátých let ji dokonce vnímala jako reakční a nepřiměřenou době.“

Velký projekt se symbolickým charaktererm
Hansen není prvním, kdo si dal za cíl přivést hudební minulost Prahy znovu do povědomí. Už po „sametové revoluci“ v devadesátých letech se objevily první pokusy o nápravu s díly skladatelů jako Hans Krása či Pavel Haas. Avšak 75 let po skončení války není jistě náhoda, že je projekt ideově podporován a finančně dotován v milionové výši českou vládou i německým ministerstvem zahraničí. Na koprodukci několikaletého uměleckého projektu se podílí téměř celá operní krajina Čech, mimo jiné festival „Věčná naděje“, který je věnován tvorbě terezínských skladatelů. Zvláštní a velmi zajímavý bod tvoří téma „Hudba z ženské ruky“, neboť právě dvacátá a raná třicátá léta byla dobou emancipace skladatelek jako Vítězslava Kaprálová a Geraldine Mucha. To jsou signály symbolického charakteru, překračující hranice Prahy. Všechna představení a koncerty budou zpřístupněny streamově a částečně také k dispozici jako DVD, CD a v online-archivech.
Per Boye Hansen a jeho tým zvolili ve volné parafrázi okřídlené věty „A přece se točí!“, kterou měl vyslovit Galileo Galilei, působivý název cyklu „A přece zní dál!“ – zcela ve smyslu pozdní spravedlnosti pro mnoho neprávem vyloučených, pronásledovaných, vyhnaných a zavražděných umělců. Jejich hudba přetrvává, zatímco diktátoři – domněle mocní – byli přemoženi vlastní bezmocí. A přesto: „Musica non grata“ je také projekt, jenž vzhledem k horké půdě současného světa a represím vůči umělecké nezávislosti a svobody nemůže být aktuálnější. A na základě docenění hudební tvořivosti 20. století je také důležitým památníkem pro budoucnost naší společnosti, „poctou umění, které nelze umlčet“. Doufejme, že pandemie tento ambiciózní projekt nepřekazí.