Julie Reisserová, Vítězslava Kaprálová, Elizabeth Maconchy a Dora Pejačević: čtyři ženy-skladatelky, jejichž hudba zazní na Zahajovacím koncertě cyklu Ženy v hudbě v rámci projektu Musica non grata. Spojuje je nejen vztah k českému kulturnímu prostředí, ale rovněž přínos k boji za práva žen v rodícím se novém společenském i politickém uspořádání Evropy první poloviny 20. století.
Ústřední postavou našeho příběhu je Julie Reisserová (rozená Kühnelová, 1888–1938), žena mnoha talentů, jež začala v roce 1919 studovat skladbu v Praze u Josefa Bohuslava Foerstera a svá studia dokončila v Paříži u Alberta Roussela. Na Rousselovy vyučovací metody vzpomínala ještě v roce 1937 ve své přednášce pro Rakouský ženský spolek ve Vídni: „Na hodiny strávené s Rousselem nikdy nezapomenu, protože právě tehdy jsem pochopila, jaké jsou nezbytné předpoklady ryzího umění, tedy věčně platné zákony, jimiž se téměř instinktivně řídí každý umělec, bez ohledu na směr, kterým se ubírá. Pravidla, která platí jak pro klasické, tak pro moderní umění, pro revolucionáře i tradicionalisty.“ Julie Reisserová byla nejen slibnou skladatelkou, ale i dámou nadanou literárně s výbornou znalostí cizích jazyků. Již jako manželka československého diplomata Jana Reissera tak například přispívala svými referáty o hudebním dění v zahraničí do Lidových novin a do časopisu Tempo. V rámci cyklu Ženy v hudbě přiblížíme jak její komorní tvorbu, tak skladby orchestrální, z nichž prakticky všechny zazní v novodobých světových premiérách v souvislosti s novou kritickou edicí Jeana-Paula C. Montagniera pro nakladatelství Ries & Erler. Orchestrální skladby Pastorale maritimo a Suita se pak vrátí na koncertní pódium po téměř devadesáti letech. Více o této osobnosti se dočtete v článku Zapomenutá skladatelka Julie Reisserová na Operaplus.cz.
Dílu brněnské rodačky, skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) se cyklus Musica non grata věnuje již od svých začátků. Na Zahajovacím koncertě cyklu Ženy v hudbě zazní její písňový cyklus na text básně Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček v úpravě pro soprán a orchestr v podání Kateřiny Kněžíkové, Miniaturní suita, kterou napsala v polovině 30. let během svých studií v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na Pražské konzervatoři, a orchestrální suita na motivy českých lidových písní a tanců s názvem Suita rustica, kterou zkomponovala v roce 1938 na objednávku londýnské pobočky nakladatelství Universal Edition.
Stejně jako Vítězslavě Kaprálové i chorvatské autorce Doře Pejačević (1885–1923) nadělil osud velmi krátký život. Její tvorba, jež v sobě nese prvky pozdního romantismu, spadá do prvních dvaceti let 20. století. V té době mladá skladatelka velice často zajížděla do Čech, zejména ke své blízké přítelkyni Sidonii Nádherné z Borutína na zámek Vrchotovy Janovice. Důvodem mohl být i Sidoniin bratr Jan, který byl údajně Dořinou velkou láskou. Pejačević měla velmi vřelé vztahy s řadou českých umělců a interpretů, mezi jinými i s houslovým virtuózem Jaroslavem Kociánem, kterému věnovala několik svých skladeb. Další dedikace směřovaly například k Vítězslavu Novákovi, ke kterému chovala velkou úctu a obdiv.
„Stejně se vdáte a nikdy už nenapíšete ani notu!“ odůvodnil svůj verdikt ředitel Královské hudební akademie v Londýně poté, co zamítnul Elizabeth Maconchy (1907–1994) udělit Mendelssohnovo stipendium. Nadaná irská dívka, žačka Ralpha Vaughana Williamse, ovšem prokázala svou houževnatost a v roce 1929 získala Octavia Travelling Scholarship, jenž jí umožnil odjet studovat do zahraničí. Vaughan Williams jí doporučil Vídeň, Maconchy však zvolila Prahu, která pro ni na počátku 30. let 20. století ztělesňovala jedno z nejprogresivnějších evropských hudebních center. V Praze se stala žačkou Karla Boleslava Jiráka a dostalo se jí zde i prvního veřejného uznání. Dne 19. března 1930 byl za řízení jejího učitele a s Erwinem Schulhoffem u klavíru proveden její Klavírní koncert. V publiku tehdy seděl i Ralph Vaughan Williams, který poté nadšeně napsal: „Úžasně vyvedli první a třetí větu [...]; a druhou větu zahráli tak, že zněla téměř stejně tak krásně, jako je krásná ona sama; myslím, že druhá věta je jednou z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy slyšel […].“ Skladatelka, která údajně prohlásila, že „nejlepší hudbou je pro ni vášnivý spor“, se vzepřela genderovým předsudkům doby a zařadila se mezi nejrespektovanější a nejvýraznější britské skladatele v historii tamní hudby. Jen pro zajímavost: v době, kdy byla na počátku třicátých let zesláblá bojem s tuberkulózou, byl jedním z jejích kopistů i mladičký Benjamin Britten! V roce 1987 byla jmenována Dámou britského impéria.
