Nové německé divadlo v Praze 1888–1938

Předchůdcem budovy Nového německého divadla (dnešní Státní opery) na pozemku někdejší zahrady usedlosti Smetanka bylo v letech 1859–1885 Novoměstské divadlo (Neustädter Theater). Vzniklo z iniciativy ředitele Stavovského divadla Franze Thomé (1807–1872) podle plánů Josefa Niklase (1817–1877) jako dřevěná letní scéna s kapacitou 1241 míst k sezení a na 2000 míst k stání; sloužilo k uvádění výpravných kusů, pro něž již stará budova na Ovocném trhu nedostačovala. V divadle s plynovým osvětlením se hrála německá i česká představení činoher a oper, v roce 1864 se zde uskutečnily oslavy 300. výročí narození Williama Shakespeara spojené s proslulými průvody kostýmovaných shakespearovských postav po Praze, jež na svých obrazech zachytil malíř Karel Purkyně (1834–1868). Do dějin české opery se Novoměstské divadlo zapsalo mj. premiérami opery Dalibor Bedřicha Smetany (16. 5. 1868) v den položení základního kamene k Národnímu divadlu, Břetislav Karla Bendla (18. 9. 1870) a Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého (13. 5. 1872). Série zhoubných požárů divadelních budov po Evropě ve druhé polovině 19. století vyvolala zpřísnění bezpečnostních předpisů, jež nadále omezovaly fungování dřevěných staveb. Novoměstské divadlo bylo po 26 letech provozu zbouráno, aby uvolnilo místo pro novou zděnou budovu. 

Nové německé divadlo (1888–1938)
Plány na výstavbu Nového německého divadla zadal Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein) vídeňské firmě architektů Ferdinanda Fellnera (1847–1916) a Hermanna Helmera (1849–1919), tvůrců celé řady divadelních budov na území rakousko-uherské monarchie i jinde, například v českých zemích divadel v Karlových Varech, Brně, Liberci, Jablonci nad Nisou nebo Mladé Boleslavi. Na projektu se rovněž podílel architekt vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer, samotnou stavbu vedl pražský architekt Alfons Wertmüller. Na místě bývalého Novoměstského divadla vyrostla za dvacet měsíců velkoryse řešená budova s hlavním průčelím obráceným do tehdejší Sadové (dnes Wilsonovy) ulice spojující horní část Koňského trhu (tj. Václavského náměstí) s nádražím císaře Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží).

číst více

Tato komunikace – lemovaná železným plotem s akcízem – tvořila tehdy hranici mezi pražským Novým Městem a samostatným předměstím Královské Vinohrady. Vedle nového divadla se jižně rozprostírala zahrada, v níž byla zřízena restaurace k občerstvení návštěvníků a hudební pavilon pro koncerty. Zahrada padla ve dvacátých letech 20. století za oběť jedné z finančních krizí divadla, když musela být prodána jako stavební parcela. 

Architekti Fellner a Helmer navrhli budovu Nového německého divadla v novorenesančním slohu, ve druhé polovině 19. století běžně užívaném na městských veřejných budovách (v Praze uplatněném například Josefem Zítkem při stavbě Národního divadla, Josefem Schulzem na Národním muzeu, nebo na společném díle obou architektů Rudolfinu. Průčelí nad vstupním portikem je zvýrazněno šesti korintskými sloupy nesoucími tympanon s reliéfem vídeňského sochaře Theodora Friedla (1842–1899). Na reliéfu je vypodobněna alegorická postava básníka, který se – jak popisuje Hermann Katz – „po smrti Orfea rozsápaného menádami ujímá jeho lyry vylovené z vln, aby se s ní vznesl na Pegasu do sfér věčné slávy. […] Vrchol štítu korunuje socha Fámy s pozounem a palmovou ratolestí, po stranách jsou umístěna sousoší Múzy Thálie (vpravo) a boha Dionýsa na voze taženém lvem a pardálem (vlevo)“. Z oválných oken mezi sloupy průčelí vzhlížely původně busty Schillera, Goetha a Mozarta, po druhé světové válce odstraněné v rámci denacifikace. Dnes jsou zde umístěny jejich repliky. Poměrně střízlivé boční fasády byly v části hlediště zakončeny terasami, později zazděnými. Historické pohlednice dokumentují proměny okolí divadla, původně dominujícího v nezastavěném prostoru. Vlevo od divadla byl vystavěn dnes již neexistující hotel, vpravo budova Plodinové burzy, která vyrostla na pozemku bývalé divadelní zahrady. 

Kapacita divadla původně dosahovala téměř 2000 diváků. Do tohoto počtu je ovšem započítáno přes 500 míst k stání v přízemí a na galerii, která byla při rekonstrukci v letech 1967–1973 silně zredukována a dnes již nejsou k dispozici vůbec. Divadlo bylo vybaveno kombinovaným elektrickým a plynovým osvětlením a vytápěno čtyřmi kalorifery; ventilace vzduchu měla výkon 90 000 m3 za hodinu. Šířka jeviště u portálu byla 13,8 m, vnitřní šířka prostoru jeviště 23 m. Hloubka přední části jeviště činila 16,3 m, zadní části 8,7 m. Celkem byl tedy k dispozici 25 metrů hluboký prostor. Jeviště bylo od hlediště odděleno jednak dvoudílnou bezpečnostní železnou oponou, jednak malovanou oponou (dnes replika) z dílny Eduarda Veitha (1958–1925), který je rovněž autorem dekorativní fresky na stropě hlediště. Veith mimo jiné navrhl nástropní fresku a oponu Německého lidového divadla ve Vídni. Samotné hlediště bylo na rozdíl od pláště budovy pojednáno v neorokokovém stylu a svou bohatou zdobností se dodnes řadí k nejkrásnějším divadelním interiérům v Evropě. 

číst méně

1888–1910 / Angelo Neumann foto

Angelo Neumann (1838-1910) byl prvním ředitelem Nového německého divadla v Praze. Původně úspěšný barytonista zpíval v roce 1875 ve vídeňské Dvorní opeře ve Wagnerovských nastudováních Tannhäusera a Lohengrina a stal se osobním Wagnerovým přítelem. V lipské opeře, kam nastoupil po předčasném ukončení pěvecké kariéry jako ředitel, uvedl v průběhu šesti let všechny Wagnerovy opery včetně celého Ringu, prvního mimo Bayreuth. Posléze založil svoje vlastní „pojízdné“ divadlo (Richard Wagner Theater), s nímž objel velkou část Evropy. V roce 1885 přijal místo ředitele Stavovského divadla v Praze (Königliches deutsches Landestheater) a o tři roky později přešly jeho pravomoci i na budovu Nového německého divadla. Divadlo pronajaté Německým divadelním spolkem (Deutscher Theaterverein) spravoval jako soukromá osoba. Ve funkci ředitele setrval až do své smrti v roce 1910. Po čtvrt století byl vůdčí osobností pražského německého divadelnictví a díky neochvějné vůli, pracovitosti a vrozenému divadelnímu instinktu se mu podařilo povýšit pražskou německou scénu na evropskou úroveň.

1911–1918 / Heinrich Teweles foto

15. října 1911 bylo na základě konkurzu Nové německé divadlo svěřeno do rukou Heinricha Tewelese (1856–1928). Jako bývalý činoherní dramaturg Nového německého divadla, redaktor německého deníku Bohemia a později šéfredaktor Prager Tagblattu byl s divadelní problematikou po léta v úzkém sepětí a měl všechny předpoklady stát se úspěšným Neumannovým nástupcem. Tak, jak sám mohl rozhodovat o činohře, cítil potřebu získat k sobě partnera kompetentního v otázkách opery, která nebyla jeho silnou stránkou. Snad nejzáslužnější čin pro divadlo za celou svou ředitelskou éru vykonal hned na samém počátku, když angažoval na místo prvního kapelníka Alexandra Zemlinského.

číst více

1918–1927 / Leopold Kramer foto

Vídeňský herec Leopold Kramer (1869–1942) vystřídal Heinricha Tewelese na postu ředitele Nového německého divadla 1. listopadu 1918. Teweles sám požádal Německý divadelní spolek o předčasné ukončení své smlouvy, neboť cítil, že jeho éra končí společně s pádem monarchie. Kramer se vracel do svého rodného města po letech strávených na prknech vídeňského Volkstheatru s chutí do nové práce, aniž tušil, jaké problémy mu zanedlouho nastanou se ztrátou druhé divadelní budovy – Německého zemského divadla (dnešní Stavovské divadlo). Během své ředitelské funkce vystupoval rovněž jako herec a věnoval se režii. 

1927–1932 / Robert Volkner foto

Poté, co v prosinci 1926 ohlásil Leopold Kramer svůj úmysl odejít koncem sezony z vedení Nového německého divadla, vzešel z konkurzu na nového ředitele vítězně Robert Volkner (1871–1950), který do té doby neměl s Prahou nic společného, ale v inaugurační řeči 1. září 1927 vyjádřil potěšení ze spolupráce s novým souborem a zdůraznil místo, které náleží pražskému divadlu mezi ostatními německými scénami. S řízením divadla měl bohaté zkušenosti ze svých předchozích štací (Lipsko, Frankfurt, Karlsruhe, Vídeň). Volkner nastupoval v politicky neklidné době sílícího fašismu a vrcholící hospodářské krize, což do značné míry ovlivnilo jeho éru a narůstající problémy ho neudržely v ředitelském křesle déle než jedno funkční období (1927–1932). 

1932–1938 / Paul Eger foto

Když bylo jasné, že se stávající ředitel Nového německého divadla Robert Volkner nebude ucházet o prodloužení smlouvy, Německý divadelní spolek se včas postaral o jeho náhradu v osobě Paula Egera (1881–1947). Ten strávil v divadle jako Volknerův asistent již sezonu 1931–1932, než se 1. září 1932 ujal sám jeho vedení. Rodilý Vídeňan vystudoval filozofii a dějiny umění, cestoval po Itálii a Španělsku a v letech 1908–1912 poprvé působil v Novém německém divadle jako dramaturg a režisér. Na dalších šest let se pak stal intendantem Dvorního divadla v Darmstadtu, odkud přešel v téže funkci do Německé činohry v Hamburku (1918–1926). Od podzimu 1926 žil v Berlíně, kde se věnoval přípravě a organizaci hudebního a divadelního života (jeho zásluhou došlo například k prvnímu hostování celého souboru milánské Scaly v čele s Toscaninim mimo Itálii). Egerovým nástupem na ředitelské místo v Praze došlo ke značným (v mnoha směrech pozitivním) změnám v ansámblu, k poslednímu vzkříšení tradice slavnostních Májových her a k několika pozoruhodným inscenačním počinům. Dvojí občanství usnadnilo Paulu Egerovi na podzim 1938 odchod z Prahy do Švýcarska, kde strávil s podlomeným zdravím poslední léta života po boku své ženy, někdejší přední mezzosopranistky Nového německého divadla Valesky Nigrini. 

číst méně

1888–1892 / Carl Muck foto

Carl Muck (1859–1940) byl po předcházejících angažmá v Curychu, Salcburku, Brně a Grazu angažován roku 1886 nejprve jako kapelník Stavovského divadla v Praze, kde vystřídal odcházejícího Gustava Mahlera. V letech 1888–1892 byl prvním dirigentem Nového německého divadla, kde se postaral o vytříbenou interpretaci děl klasického i soudobého repertoáru. Po odchodu z Prahy pokračovala jeho kariéra v Berlíně, Bostonu a v Bayreuthu. Byl uznávaným specialistou na Wagnerova díla, zejména na Parsifala. 

1892–1895 / Rudolf Krzyzanowski foto

Rodák z Chebu Rudolf Krzyzanowski (1859–1911), na vídeňské konzervatoři spolužák Gustava Mahlera, byl na jeho doporučení angažován do Nového německého divadla od roku 1892 jako 1. kapelník za odcházejícího Carla Mucka. V Praze se profiloval zejména jako wagnerovský dirigent, postupně přestudoval všechny Wagnerovy opery na repertoáru, nově uvedl Die Feen – poprvé mimo Bayreuth. Respekt kritiky si dokázal získat převážně svými výkony v oblasti německé opery. Po odchodu z Prahy se znovu setkal s Gustavem  Mahlerem v opeře v Hamburku na místě 2. kapelníka.

číst více

1895–1898 / Franz Schalk foto

Novým nastudováním opery Heinricha Marschnera Templář a Židovka (Der Templer und die Jüdin) se 18. 8. 1895 představil v Novém německém divadle dirigent Franz Schalk (1863–1931), který se ujal vedení opery po Rudolfu Krzyzanowskim. Do Prahy přišel jako odchovanec Antona Brucknera na vídeňské konzervatoři. Za tři sezony v Novém německém divadle připravil dvanáct premiér (mj. Kienzlova Evangelistu, Albénizovu operu Pepita Jimenez nebo Bohému Ruggiera Leoncavalla), nově přestudoval deset oper. V sezoně 1898–1899 provedl první nezkrácený Wagnerův Ring v Metropolitní opeře, 1900–1929 působil ve vídeňské Dvorní opeře nejprve po boku Gustava Mahlera a Richarda Strausse, později jako šéf opery. Jeho Ring obdivovali v letech 1898,1907 a 1911 rovněž návštěvníci londýnské královské opery Covent Garden.

1899–1906 / Leo Blech foto

Leo Blech (1871–1958) působil v Novém německém divadle v letech 1899–1906. Hned v první nastudované novince, Pfitznerově opeře Ubohý Jindřich (Der arme Heinrich), projevil smysl pro soudobou hudbu (sám byl úspěšným skladatelem, z jeho čtyř v Praze uvedených oper zde měla Popelka dokonce svou světovou premiéru). K jeho zásluhám patří nastudování světových premiér oper Polský žid, Nížina a Faluto solo, pražských premiér Samsona a Dalily a Salome, uvedení Tosky, péče o mozartovský repertoár a uvádění symfonických koncertů. Z Prahy odešel stejně jako před ním Muck a Schalk do Berlína, za druhé světové války působil v Rize a ve Stockholmu. Proslavil se zejména jako interpret Wagnera a Verdiho, nejčastěji však dirigoval Carmen (asi 600x).

1906–1911/ Paul Ottenheimer

Paul Ottenheimer (1873–1951) nastoupil na místo 1. kapelníka Nového německého divadla po odcházejícím Leo Blechovi. Angažmá trvalo do příchodu Alexandra Zemlinského v roce 1911, kterému Ottenheimer ještě po nějakou dobu dělal 2. kapelníka. Za pět let svého působení proslul zejména svými wagnerovskými kreacemi (prováděl opakovaně celou tetralogii), jako jednu z prvních premiérových novinek po svém nástupu nastudoval dílo skladatelky a sufražetky Ethel Mary Smith Das Strandrecht, které přitáhlo do divadla četné publikum.

1911–1927 / Alexander Zemlinsky foto

profil Alexandra Zemlinského

1927–1929 / Hans Wilhelm Steinberg foto

Hans Wilhelm Steinberg (1899–1978) byl angažován do Nového německého divadla Alexandrem Zemlinským v sezoně 1925–1926. Do Prahy nastoupil s prvními zkušenostmi asistenta Otto Klemperera a po odchodu Zemlinského se na další dvě sezony sám ujal vedení opery. Z jedenácti novinek, jež nastudoval (vedle 20 obnovených titulů) je třeba připomenout pražské německé premiéry Janáčkovy Káti Kabanové a Weinbergerova Švandy dudáka, první pražské uvedení Zemlinského Trpaslíka a Busoniho Harlekýna a v neposlední řadě také Bartókova Podivuhodného mandarína, jímž se poměrně ojediněle prezentoval samostatný baletní soubor. V roce 1929 přijal místo hudebního ředitele opery ve Frankfurtu, 1936 emigroval do Palestiny, až v roce 1938 na pozvání Artura Toscaniniho odjel do USA, kde se v čele různých orchestrů nadále věnoval převážně koncertní činnosti.

1929–1937 / George Szell foto

George Szell (1897–1970) vystřídal Hanse Wilhelma Steinberga na pozici prvního kapelníka Nového německého divadla v září 1929. V hierarchii kapelníků, kteří se nejvíce zasloužili o rozvoj orchestru pražské německé opery, stojí Szell jednoznačně hned za Alexandrem Zemlinským, na druhém místě snad jen pro kratší dobu svého působení. Dříve než v Praze převzal post šéfa opery, účinkoval zde v roce 1910 na koncertně s klavírem jako „zázračné dítě“ a v roce 1919 se v krátkodobém angažmá uplatnil jako jeden z kapelníků. Poté se dostal přes Darmstadt a Düsseldorf na místo stálého dirigenta Státní opery v Berlíně, odkud už vedla jeho cesta do Prahy. V Novém německém divadle připravil za osm sezon 18 premiér a ke 30 dílům se vrátil v obnovených nastudováních. Při symfonických koncertech se zaměřil především na Mozarta, Beethovena, Mahlera, Brahmse a Brucknera. Stále se zostřující politická situace v Evropě donutila Szella v roce 1937 k odchodu do USA, kde začal s koncerty symfonického orchestru NBC, v Metropolitní opeře se stal specialistou na Wagnera a Strausse a od roku 1946 se věnoval jako šéfdirigent symfonickému orchestru v Clevelandu. V poválečném období působil opět i v Evropě, dvacet let byl dirigentem Salcburského festivalu, kde se zasloužil o světové premiéry Liebermannových oper Penelope a Škola žen a Egkovy Irské legendy. Praha zažila jeho dirigentské umění již jen jednou při koncertu Pražského jara s Českou filharmonií v roce 1959. 

1937–1938 / Karl Rankl foto

Taktovku šéfdirigenta opery Nového ěnemckého divadla převzal po odcházejícím Georgu Szellovi od září 1937 Karl Rankl (1898–1968). Hudbu studoval soukromě u Arnolda Schönberga a Antona Weberna ve Vídni, zkušenosti s řízením orchestru získával od roku 1925 u operních scén v Liberci, Berlíně (Kroll-Oper) a Grazu. Po nástupu v Praze jej čekala zatěžkávací zkouška při přípravě slavnostních her pro lednové oslavy padesáti let divadla. Jeho většímu rozletu zabránilo ukončení činnosti divadla v září 1938. Po vypuknutí druhé světové války odjel do Anglie, kde našel nejprve uplatnění v Covent Garden, od roku 1951 pak jako dirigent orchestru v Glasgow. V letech 1958–1960 byl hudebním ředitelem Elizabethan Trust Opera Company (později Australian opera). K jeho největším zásluhám z doby působení v Praze patří nastudování světové premiéry opery Ernsta Krenka Karel V.

číst méně

1907–1910 / Arthur Bodanzky foto

Arthur Bodanzky (1877–1939) debutoval v roce 1900 v Českých Budějovicích nastudováním Jonesovy operety Gejša s osmnáctičlenným orchestrem. Od roku 1915 až do své smrti byl dirigentem Metropolitní opery v New Yorku s nesmírně širokým repertoárem od Glucka až po současné autory (uvedl mimo jiné americkou premiéru Švandy dudáka Jaromíra Weinbergera). V Novém německém divadle mu byla svěřována spíše nová nastudování starších inscenací, i když připravil i tři operní premiéry (Carl Lafite: Das kalte Herz, Camille Saint-Saëns: L´ancètre / Die Ahne, Hans Pfitzner: Die Rose vom Liebesgarten). Věnoval se rovněž operetě a filharmonickým koncertům. 

1907–1910 / Otto Klemperer foto

Otto Klemperer (1885–1973) působil v Novém německém divadle na pozici kapelníka ve stejném období jako Arthur Bodanzky, tedy v letech 1907 až 1910. Vedle prvního kapelníka Paula Ottenheimera mu byla svěřována spíše nová nastudování starších inscenací, z premiér připravil pouze jednu (Julius Stern: Narcis Rameau), a věnoval se rovněž operetě a filharmonickým koncertům. Ke svému uměleckému vrcholu se dopracoval na místě hudebního ředitele Krollovy opery v Berlíně (1927–1931), po válce působil v budapešťské opeře a ještě v poměrně v pozdním věku debutoval v londýnské Covent Garden. 

číst více

1922–1927 / Viktor Ullmann foto

profil Viktora Ullmanna

1929–1934 / Max Rudolf foto

V roce nástupu George Szella na místo prvního kapelníka Nového německého divadla byl druhým dirigentem ustanoven talentovaný Max Rudolf (1902–1995), kterého po roce 1940 čekala závratná kariéra v Americe. Szell v něm našel velkou oporu, zejména v době, kdy plnil svoje vlastní zahraniční závazky. Jedním z prvních úkolů, s nimiž se Rudolf setkal, bylo nastudování rané Mozartovy opery Lucius Sulla, uvedené v Praze 14. 12. 1929 poprvé od své někdejší premiéry v Miláně v roce 1772. Jednalo se o podobnou situaci, jako s Gluckovou operou Paris a Helena za časů Angelo Neumanna, kdy si Praha mohla přičíst prvenství v novodobém provedení zapadlého díla.

1934–1938 / Fritz Zweig foto

S novou sezonou 1934–1935 vstoupil do svazku Nového německého divadla dirigent Fritz Zweig (1893–1984), rodák z Olomouce. Studoval ve Vídni u Schönberga. Jeho kapelnická dráha začala v roce 1919 v Barmen-Elberfeldu, odkud se přes berlínskou Volksoper dostal až do Státní opery v Berlíně, kde působil od roku 1927. V Praze našel dočasné útočiště před vzrůstající nacistickou hrozbou v Německu, po uzavření divadla odešel do Velké opery v Paříži, v roce 1940 emigroval se svou manželkou, zpěvačkou Tilly de Garmo do USA, kde vystupoval jako hostující dirigent a soukromě učil. V pražské německé opeře v letech 1934–1938 spolehlivě nastudoval přes třicet repertoárových titulů, z novinek se ujal nastudování Stravinského Slavíka, zřídka uváděné Carské nevěsty Rimského-Korsakova a velmi záslužně Ostrčilovy antimilitaristické opery Honzovo království. 

číst méně

1888 / Gustav Mahler foto

Gustav Mahler (1860–1911), v sezoně 1885–1886 1. kapelník Královského zemského německého divadla v Praze (Königlich deutsches Landestheater in Prag, dnes Stavovské divadlo), pohostinsky dirigoval v Novém německém divadle v roce 1888 operu Die drei Pintos (Tři Pintové) Carla Marii von Webera u příležitosti narozenin císaře Františka Josefa I. a dále dva filharmonické koncerty se svými vlastními opusy – 3. 3. 1898 (1. symfonie) a 25. 2. 1904 (3. symfonie). K významným událostem patřilo Mahlerovo nastudování světové premiéry jeho 7. symfonie, provedené na pražském výstavišti 9. 9. 1908 spojenými orchestry České filharmonie a Nového německého divadla.

1895–1936 / Felix Weingartner foto

Felix Weingartner (1863–1942) byl hostujícím dirigentem Nového německého divadla poprvé v sezoně 1895–1896 při filharmonickém koncertu. Časová přímka jeho dalších hostování sahá až do roku 1936, kdy řídil představení Fidelia v rámci Májových her. V Novém německém divadle provedl premiéry svých vlastních oper Genesius (1899) a Orestes (1909), na podzim 1917 hrálo divadlo v jeho revizi Méhulovu operu Josef a jeho bratři a Weberova Oberona. V témže roce účinkovala pohostinsky jeho manželka, pěvkyně Lucille Marcell, v Novém německém divadle v další Weingartnerově opeře Kain a Ábel.

číst více

1896 a 1902 / Arthur Nikisch foto

8. května 1902 hostovala v Novém německém divadle v představení Tannhäusera tehdy již vážená umělecká osobnost s mezinárodním kreditem – dirigent Arthur Nikisch (1855–1922), který se z houslisty Vídeňského dvorního orchestru vypracoval přes kapelnická místa v Lipsku, Bostonu a Budapešti až na místo prvního kapelníka lipského Gewandhausu a následovníka Hanse von Bülowa v čele Berlínských filharmoniků. Poprvé se v Praze představil při filharmonickém koncertu z děl Liszta, Schuberta, Saint-Saënse, Wagnera a Brahmse již 11. 4. 1896.

1901– / Richard Strauss foto

První novinku sezony 1901–1902 – operu Guntram – nastudoval Leo Blech, premiéru však řídil sám její autor Richard Strauss (1864–1949). Nebylo to poprvé a zdaleka ani naposled, co tento umělec stanul v čele orchestru Nového německého divadla. V průběhu dalších let zde řídil několik filharmonických koncertů a také svá nejslavnější operní díla Salome, Elektru a Růžového kavalíra. 

1902 a 1905 / Pietro Mascagni foto

Pietro Mascagni (1863–1945), autor jednoho z nejúspěšnějších titulů operní literatury vůbec – opery Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír), která se od své pražské německé premiéry 18. 4. 1891 udržela na repertoáru až do ukončení činnosti divadla v roce 1938 – zde poprvé vystoupil jako hostující dirigent s pozvanými sólisty 26. 3. 1902  při provedení Rossiniho Stabat Mater. Na počátku ledna 1905 řídil v Novém německém divadle představení Aidy a Sedláka kavalíra v jednom večeru s Leoncavallovými Komedianty.

1908 a 1937 / Bruno Walter foto

14. dubna 1937 stanul před orchestrem Nového německého divadla jeden z největších dirigentů 20. století Bruno Walter (vl. jm. Schlesinger, 1876–1962). Poprvé zde vystoupil již v roce 1908 při hostování vídeňské opery s představením Maškarního plesu, tentokrát při filharmonickém koncertu, na němž řídil Wagnerovu Faustovskou předehru a 8. symfonii Antona Brucknera. Byl odchovancem Gustava Mahlera z hamburské a vídeňské opery, 1913–1922 hudebním ředitelem opery v Mnichově a v letech 1924–1931 šéfdirigentem německých sezon v Covent Garden. V roce 1925 se stal hudebním ředitelem berlínské Městské opery a začala jeho dlouholetá spolupráce se Salcburským festivalem. Po odchodu z Berlína v roce 1933 emigroval do USA a dirigoval v Metropolitní opeře. 

1931–1935 / Antonino Votto foto

Antonino Votto (1896–1985) byl do Nového německého divadla povolán pro italský repertoár počátkem éry nového intendanta Paula Egera. Později v padesátých letech proslul svou spoluprací s Marií Callas. Jako specialista na italskou operu se poprvé mimo Itálii představil roku 1924 v Covent Garden a od té doby patřil ve svém oboru k uznávaným odborníkům, jehož přítomnost vítali v celé Evropě i v zámoří. V Novém německém divadle obnovil během krátké doby Rigoletta, Sedláka kavalíra, Komedianty, Otella a Falstaffa, čímž připravil půdu pro uspořádání Verdiho cyklu v jarních měsících roku 1933. Ojedinělou raritou za nového vedení se 5. 5. 1933 stalo provedení Síly osudu v italštině (La forza del destino), jak tomu bylo kdysi za Neumanna v případě La Traviaty nebo Puritánů. Opera zazněla oproti své pražské německé premiéře z roku 1926 ve zcela novém domácím obsazení za spoluúčasti barytonisty milánské Scaly Vincenza Guicciardiho v roli Dona Carlose di Vargas. V červnu 1935 uskutečnil Votto v Praze poslední italskou stagionu v historii Nového německého divadla, když zde v šesti operách představil soubor složený z pěvců La Scaly, Metropolitní opery v New Yorku a Velké opery v Paříži za spoluúčasti domácích pěvců.

1935–1938 / Erich Kleiber foto

Vídeňský rodák Erich Kleiber (1890–1956) vystudoval pražskou konzervatoři a v sezoně 1911–1912 zastával u pražské německé opery místo sbormistra. Dirigentské ambice jej dovedly přes kapelnická místa v menších německých divadlech až do Berlínské státní opery, kde byl po úspěchu svého Fidelia jmenován v roce 1933 hudebním ředitelem. V roce 1934 se odmítl podrobit nacistickému uměleckému diktátu a na svou funkci rezignoval. V letech 1937–1949 organizoval německé operní sezony v Buenos Aires, dirigoval v Chile, Uruguayi, Mexiku a na Kubě. 1950–1953 byl stálým dirigentem Covent Garden. Návštěvníci Nového německého divadla v Praze měli vícekrát možnost setkat se s jeho dirigentskými výkony: jednou v Bludném Holanďanovi (1935), dvakrát v Hubičce, kterou v roce 1937 nově nastudoval, a celkem čtyřikrát v letech 1936 a 1938 ve Straussově Růžovém kavalírovi.

číst méně

Aino Ackté, soprán (1904–1905, host)
Magnus Andersen, bas (1927–1938, člen NND)
Sigrid Arnoldson, soprán (1898, host)
Alfred von Bary, tenor (1906–, host)
Mattia Battistini, baryton (1912–1923, host)
Elvíra de Hidalgo, soprán (1909–1911, host)