Musica non grata je umělecko-vědecký projekt, který představí uměleckou tvorbu skladatelů a umělců první poloviny 20. století, zasazenou do historického kontextu Evropy. Vedle operních představení a koncertů, které se provedou na scénách Národního divadla i mimo ně, se společně s předními odborníky (nejen na období první poloviny 20. století) vydáme po stopách a pkusíme se nalézt (z historického a vědeckého hlediska) aspekty umělecky bohatého období první třetiny 20. století v kulturním životě Prahy. Přpravili jsme osm zákldních tématických okruhů, o které se dramaturgie projektu a výzkumné aktivity budou opírat. Tyto okruhy mohou být v průběhu práce na projektu rozvíjeny do dalších podtitulů.
Výsledky naší práce budou publikovány a dostupné na těchto webových stránkách. Vedle menších dílčích studií se chystá digitální encyklopedie, která bude obsahovat informace o skladatelích a skladatelkách, jejich dílech a o souvislostech života Prahy v meziválečném období. První badatelské výsledky budou zveřejněny na konci roku 2021.
Kontaktní osoba: Dr. Kai Hinrich Müller
Jaká byla pražské operní scéna? Jaké opery se hrály? Kdo je dirigoval? Jací sólisté stáli na českých operních jevištích? Na tyto otázky se zaměřuje první tématický okruh projektu. Primárně se věnuje dobovému repertoáru a dramaturgii, skladatelům, sólistům, dirigentům, hudebníkům, umělcům, divadelním ředitelům s důrazem na dva významné ředitele tehdejšího Nového německého divadla Angela Neumanna a Alexandera Zemlinského.
Po dlouhou dobu dominovali komponování především muži. Tematický okruh Ženy v umění je věnován umělkyním aktivním v Praze a dalších městech prvorepublikového Československa. Během projektu se zaměříme zejména na ženy skladatelky. Počátkem 20. století působila v Praze celá řada vynikajících umělkyň, např. Juliette Arányi, Ema Destinová, Ludmila Peškařová,Sláva Vorlová, Marie Drdová (Konstantin Constans) nebo Alice Herz-Sommerová, jejichž životy a osudy rezonují dodnes. Současně se zaměříme i na politickou aktivitu žen, zejména na Františku Plamínkovou, zavražděnou nacisty v roce 1942.
Bohatá židovská hudební kultura meziválečného období je jedním z hlavních pilířů projektu Musica non grata. Stejně jako skladatel Stefan Wolpe, i my si klademe otázku: kde„židovská hudba“ začíná a kde končí? Naše kroky nás zavedou ke klíčovým aspektům, jako jsou např. hraní hudby v pražských synagogách, díla židovských skladatelů, veřejné diskurzy o tom, co znamená „být Židem,“ a o antisemitismu tehdejší doby, který se stal zjevným po jmenování Samuela Stenherze rektorem Univerzity Karlovy.
Praha byla nejen městem opery a úžasných romantických mistrovských děl, ale též místem, kde vznikala moderní klasická hudba. Praha byla destinací pro ty, kteří hledali něco nového a nepoznaného. Po rozpadu Habsburské monarchie vynesla na světlo mladá republika mnoho kreativních sil. Ve vzduchu byl cítit duch „dosud neslyšeného“. Např. Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu pořádala Světové dny hudby v Praze hned třikrát. „To nové“ dalo tehdejším fejetonistům téma k vyostřeným debatám. Koncepce skladatelství se vzájemně střetávaly. Praha byla dokonce místem pokračování činnosti slavné asociace Arnolda Schönberga pro soukromá hudební přestavení. Mezi význačné hudební osobnosti patřili mj. Alexander Zemlinsky a Viktor Ullmann.
Přestože má Musica non grata v úmyslu poskytnout podrobný pohled na hudební život v meziválečném období, bylo by krátkozraké zaměřit se jen na hudbu samotnou. Skladatelé vždy vybočovali i do dalších oborů umění, jako např. malba či literatura. A to zapadá právě do okruhu Více než hudba - tanec, literatura, malířství, výtvarné umění, rozhlasové vysílání a především film, setkávání umělců a tvrby nových uměleckých koncepcí, ze kterých vznikají nové formáty.
Náplní tématu Rezistence je český odboj a nastoluje otázku, do jaké míry byli umělci součástí české odbojové scény a jak přispěli skladatelé svojí hudbou. Protože i v takové době vznikala hudba. Příkladem si můžeme uvézt dílo Bohuslava Martinů Polní mše, o které sám skladatel píše: „...druh modlitby za rodnou zemi a výraz stesku po domově, který v tónech za nás všechny vyjadřuji." Hudba se často v této době hrála tajně a ani hranice kolaborantství nemusí být vždy jasná.
Na hudební život v Terezíně a okolí, kde bylo uvězněno a zavražděno mnoho tehdejších vynikajících umělců, se zaměří Tematický okruh č. 7. Musica non grata si klade za cíl oživit hudbu těchto umělců, obzvláště ve spolupráci s iniciativami jako je Institut terezínských skladatelů, Památník Terezín, Židovské muzeum a nadace Věčná naděje. Tento tematický okruh se dotýká života a smrti, naděje a strachu, tužeb a snů, osudů a životních příběhů umělců z Terezína a jejich rozmanité tvorby.
Útěk a exil, vysídlení a rozestřené identity jsou středem zájmu posledního tématického okruhu. Praha byla novým domovem lidí na útěku. Po 1. světové válce a pádu starého světového uspořádání emigrovalo mnoho hudebníků do Prahy, aby zde začali svůj nový život. Ale se začátkem 2. světové války bylo mnoho z nich nuceno uprchnout znovu do všemožných koutů světa. Ernst Krenek se ve svých dílech často zabýval otázkou domova a vykořenění. A to bude úkol pro Tematický okruh č. 8, který se zaměří na skladatele jako byl Krenek a jejich uměleckou odpověď na otázku domova a exilu.
