Poprvé byl Zápisník zmizelého Leoše Janáčka představen 18. dubna 1921 v brněnské Redutě v provedení jeho žáků – tenoristy Karla Zavřela, altistky Ludmily Kvapilové-Kudláčkové a klavíristy Břetislava Bakaly. Interpretačně náročná kompozice je už dávno považována za mimořádnou součást světové písňové literatury a řadí se k nejoblíbenějším Janáčkovým dílům. Skladatele inspirovala básnická skladba tehdy neznámého autora „Z péra samoukova“ uveřejněná v Lidových novinách. Janáčka zaujal zejména dramatický spád, erotický náboj i valašské nářečí, v němž jsou básničky psány. Na skladbě začal pracovat zřejmě pod vlivem okouzlení Kamilou Stösslovou, která se stala jeho múzou na zbytek života. K prvnímu scénickému provedení došlo v roku 1926 v Lublani, u nás v roce 1943 v Plzni. Od té doby vzniklo vedle převažujícího koncertního provedení Zápisníku několik divadelních inscenací i filmové adaptace režisérů Václava Kašlíka a Jaromila Jireše.
Otvírání studánek Bohuslava Martinů patří ke skladbám, díky nimž si skladatele zamilovalo již několik generací interpretů a posluchačů. Protože se Martinů žijící trvale ve Francii, později také v USA, nemohl jako politicky i umělecky nežádoucí osoba od roku 1938 do své vlasti vrátit, navracel se do ní alespoň v mnohých svých skladbách. Červenec 1955 sice trávil v jihofrancouzské Nice, ale prostřednictvím básnického cyklu Píseň o studánce rubínce, který mu předchozí měsíc poslal jeho autor Miloslav Bureš, vydal se skladatel v myšlenkách domů na Vysočinu, do Tří Studní, kde trávil červenec 1938 v rodině své žačky Vítězslavy Kaprálové, a vytvořil tak jedno ze svých nejniternějších děl. Básníkovi napsal: „Vaše báseň o studánce se mně hluboce dotkla nejen proto, že máte rád Vysočinu, ale i proto že je krásná. Mnoho vzpomínek vyvolala – drahých …“.
