Hudba: Arnold Schönberg (1874–1951)
Text: Robert Franz Arnold (1872–1938) podle básně Jense Petera Jacobsena (1847–1885)
„Doufám, že do mé hudby vstoupí východ slunce, jak jej zobrazuji v závěrečném sboru Písní z Gurre. V hudbě by tak mohl nastat příslib nového slunečného dne – takového, jaký bych rád nabídl světu,“ napsal Arnold Schönberg v roce 1937 ve svém eseji nazvaném Jak se člověk stává osamělým.
Monumentální, pozdně romantickou skladbu Písně z Gurre dokončil v roce 1911, a přestože se od jejího kompozičního stylu v té době již distancoval, sám označil toto dílo za klíč k celému svému dalšímu uměleckému vývoji. V roce 1912 si zapsal: „[…] Tato skladba vysvětluje vše, co muselo přijít později.“ Dánská sága o králi Waldemarovi a jeho lásce Tove Lille (malé Tove), kterou zavraždí žárlivá královna, původně sahá hlouběji do středověku. Později začala být spojována především s králem Waldemarem IV., který zemřel na hradě Gurre v roce 1375. A právě tuto verzi si vzal tehdejší jednadvacetiletý student historie Jens Peter Jacobsen jako předlohu pro svou dramatickou báseň Písně z Gurre (Gurre-Lieder) z roku 1868. Vypráví se v ní o žárlivosti královny Helwigy, o otrávení Tove, o jejím pohřebním průvodu (jenž líčí holubice) i o tom, jak král Waldemar v žalu proklel Boha a v důsledku toho byl odsouzen k věčnému putování se svými přisluhovači po noční obloze. Zatímco oni se však ve dne vraceli do hrobu, Waldemar všude hledal svou milovanou Tove, která se mezitím proměňovala skrze nádheru přírody, jež s každým východem slunce smetla neštěstí a smrt.
Německy vyšla báseň v překladu Roberta Franze Arnolda v roce 1899, čtrnáct let po Jacobsenově smrti (zemřel v pouhých 38 letech na tuberkulózu), a šestadvacetiletého Schönberga okamžitě uchvátila. Skladatel, který právě dokončil smyčcový sextet Verklärte Nacht (Zjasněná noc), pracoval na jejím zhudebnění s přestávkami od roku 1900 až do roku 1911. Prakticky celá skladba byla dokončena již v roce 1901, v hrubých náčrtech zůstal pouze závěrečný sbor. V letech 1901 až 1903 se Schönberg věnoval orchestraci, pak ale nechal kompozici na celých sedm let odpočívat. Důvodů bylo více: tlak na výdělek (sám Schönberg tvrdil, že v té době napsal více než tisíc stran aranžmá pro operetní skladatele), zjevná nereálnost provedení díla takového rozsahu, a především změna stylu a výrazu, k níž postupem času docházelo v jeho vlastní tvorbě. Teprve úspěch provedení první části Písní z Gurre v klavírní úpravě v roce 1910 Schönberga přiměl, aby dílo v roce 1911 dokončil. Světová premiéra pod taktovkou Franze Schrekera se konala ve Vídni o dva roky později a měla obrovský úspěch.
číst více
Schönberg pro tuto skladbu využil kolosální zvukový aparát: pět sólistů, recitátora, mužský sbor, smíšený sbor a velký orchestr, který tvoří 25 dřevěných dechových nástrojů, 25 žesťových nástrojů, čtyři harfy, celesta, 16 různých bicích nástrojů (včetně železných řetězů) a k tomu velmi početná smyčcová sekce. I proto je každé provedení Písní z Gurre obrovským zážitkem. Hudebně jde o do posledního detailu propracované dílo. Schönbergův žák a kolega Alban Berg ve svém komentáři k Písním z Gurre uvádí asi 35 hlavních motivů, které zobrazují nejen hlavní postavy, ale také aspekty přírody (západ slunce, východ slunce, cválající koně aj.) a různé citové stavy (touhu, Jupiterovu lásku, strach sedláka, truchlení pro Tove aj.). Zajímavostí je, že v jedné z částí použil Schönberg vůbec poprvé techniku tzv. Sprechgesangu, kterou se později proslavil ve skladbě Pierrot lunaire.
Česká premiéra Písní z Gurre se uskutečnila 9. června 1921 v Novém německém divadle pod taktovkou Alexandra Zemlinského. Pro zajímavost – na přípravě této monumentální skladby se podílel také tehdejší kapelník NND Viktor Ullmann. V novodobé české historii byly Písně z Gurre naposledy uvedeny na Pražském jaru v roce 2006 s Českou filharmonií pod vedením Zdeňka Mácala. Návratu na české pódium se tedy dočkají po sedmnácti letech a kdo ví, jak dlouho si budeme muset počkat na jejich další provedení!
číst méně
