Hudba: Hans Krása (1899–1944)
Libreto: Rudolf Fuchs (1890–1942) a Rudolf Thomas
Podle povídky Strýčkův sen Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881)
Český překlad Vlasta Reittererová
Práce na opeře Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum) na motivy Dostojevského povídky Strýčkův sen spadá do Krásova šťastného životního období. Po krátkém pobytu v Berlíně se skoro třicetiletý skladatel vrátil ke svému oblíbenému životu v Praze a vstřebával veškeré intelektuální vyžití, které mu česká metropole nabízela. Jeho oblíbenou destinací bylo proslulé Café Arco v Hybernské ulici, kde se ke společnému dialogu setkávali čeští umělci Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Antonín Procházka s německy mluvící uměleckou scénou zastoupenou Franzem Werfelem či Egonem Erwinem Kischem. Častými hosty byli také Franz Kafka a Milena Jesenská, se kterými se Krása přátelil. Jeho jméno dokonce figuruje v Kafkových Dopisech Mileně.
Vznik opery se datuje do let 1928 až 1930. Autory libreta byli dva Rudolfové: šéfredaktor Prager Tagblatt Rudolf (Rudi) Thomas a básník Rudolf Fuchs. Krása začal komponovat ihned po dokončení finálních úprav textu, pravděpodobně v létě 1928. Pracoval velmi intenzivně, a tak již na podzim prezentoval některé části opery v rámci privátního představení. Zúčastnil se ho tehdy i Viktor Ullmann, který se o svůj zážitek podělil se čtenáři deníku Bohemia: „Není žádný profesionál. Jeho hudba se děje bezpracně jakoby mezi šachem a matem. Ale co vzniká, je dílo náměsíčné jistoty. […] Krásova rozpracovaná opera podle Dostojevského novely Strýčkův sen slibuje hudbu silné podstaty, pokud nežádáte od gazely silácké kousky slona. Zvlášť půvabné jsou mezi úryvky, které jsem mohl poznat, nenuceně a s jistotou formovaný kvintet z prvního dějství s jeho jemnou melodikou, a šťastná myšlenkou ansámblu, spojeného s árií ‚Casta diva‘ z Belliniho Normy.” V září 1930 bylo v časopisu Der Auftakt oznámeno dokončení díla, ještě pod názvem Feďa.
číst více
Děj opery začíná kolem roku 1850 ve městě Mordasov. Místní archivář vzpomíná na návštěvu jistého Fjodora Dostojevského, novelisty, který chtěl slyšet dávný příběh o krásné Zině, nešťastném Feďovi, zrádném Pavlovi, podivném knížeti a Zinině matce Marje Alexandrovně, jejíž intriky zamotaly Zině život. Ale archivář je zde přece proto, aby příběhy pouze zaznamenával, a nikoliv hodnotil. A tak jen vypráví a nechává na posluchačích, aby sami soudili dle svého uvážení.
Hudba opery je nesmírně zajímavá, jen velmi těžko popsatelná slovy, přesto se pokusme: zvukomalebné plochy, do kterých náhle vstupují klenuté melodie, fascinující, dynamické ansámblové scény, výstřelky typu citace Belliniho slavné árie Casta Diva, a především dokonalé souznění hudby s dramatickou zápletkou. Celá opera pak končí neokázale, prostou melodií připomínající ruskou píseň, s nádherným závěrem plným hlubokého lidství a naděje. Výstižný je komentář samotného autora, který byl otištěn v programu představení: „Když říkám, že vycházím ze Schönberga, rád bych tím zdůraznil, že se snažím ve svých skladbách vyhnout bohužel tak oblíbenému psaní pro psaní a se vší odpovědností prohlašuji, že každý takt, každý recitativ, ba každá nota musí být nutně propojeny s celkem.“
Jednání s divadly o uvedení opery byla zdlouhavá a komplikovaná. Zájem projevil Erich Kleiber, hudební ředitel Státní opery v Berlíně, uvést ji chtěl i Fritz Busch, šéf Státní opery v Drážďanech, a jednalo se i s Operou ve Vídni (dnes Vídeňská státní opera). Nakonec byla v roce 1932 premiéra dohodnuta s Novým německým divadlem v Praze, kde nastoupil do funkce ředitele Paul Eger, jenž dílo okamžitě přijal. První představení bylo stanoveno na březen roku 1933, situaci ovšem zkomplikovala nemoc jedné z hlavních představitelek, altistky Lydie Kindermann, která zpívala Nastasju. Premiéra se nakonec uskutečnila 18. května 1933 v rámci Maifestspiele pod dirigentským vedením George Szélla, v režii Renata Morda. Reprízu ze dne 9. června 1933 odvysílal v přímém přenosu Československý rozhlas.
Opera byla přijata obecenstvem i větší částí kritiky nadmíru kladně, a dokonce si odnesla Československou státní cenu. Pouze Mirko Očadlík dílo zcela odmítl se slovy, že Krása „je s celou svou operou na scestí a jeho nejhorší vinou tu je, že nemožně popatlal i se svými spolupracovníky znamenitý Dostojevského námět“. Osobnosti Max Brod v Prager Tagblatt, Erich Steinhard v Der Auftakt či Hans Heinz Stuckenschmidt v Berliner Zeitung naopak nešetřili ve svých recenzích chválou a nadšením. Kritik pod značkou V. T. z českého listu Národní osvobození napsal:: „Tuto vděčnou dramatickou látku zhudebnil H. Krása s překvapující zralostí a působivostí. Jeho myšlenky mají silný osobitý výraz a výstižně charakterizují jednotlivé postavy i reliéfně přiléhají k ději. Mládí vybíjí se tu především v harmonických drobnostech, rytmickém i zvukovém elánu a nekompromisnosti s volbou prostředků; ale dílu nelze upřít vnitřní poctivost a bezprostřední účinnost.“
Po skončení druhé světové války se dlouho předpokládalo, že se notový materiál k opeře ztratil. Jednoho dne však nalezl izraelský dirigent Israel Yinon ve vídeňském archivu foliant (velký svazek) označený popisem „majetek Německého divadelního spolku v Praze“, ve kterém se jako zázrakem nacházela i partitura Verlobung im Traum včetně dirigentských poznámek George Szélla. Na základě tohoto objevu byla opera v roce 1994 nově inscenována ve spolupráci Státní opery a Národního divadla v Mannheimu. Obnovená premiéra se uskutečnila 27. března 1994 ve Státní opeře (tehdy Státní opeře Praha) v nastudování režiséra Karla Drgáče.
číst méně
